Přišel jsem – odkud?

Odcházím – kam?

 

Život po smrti

Cesta tvé duše

 

 

Univerzální život



 

Když přijdu,
neví nikdo, kdo jsem
a odkud přicházím.

Když odcházím,
neví nikdo, kdo jsem byl
a kam jdu.

 

Tato kniha obsahuje vědomosti
z nejvyšších duchovních sfér.
Zde jsou odpovědi na otázky,
které jsou tak staré
jako lidstvo samo.

 

 

Obsah

 

 

Předmluva

I.
Přišel jsem – odkud?
Odcházím – kam?

Úvod

Smrt není zánik, ale proměna

Jak probíhá umírání? Co prožívá
duše, když opouští své tělo?

Duše se odpoutá dle stavu svého vývoje

Kde budou jednou naše duše?

Co znamená pro duši smutek pozůstalých?

Co je smyslem našeho pozemského života?

 

II.
Otázky a odpovědi

Předmluva

Pomoc umírajícímu

Lékařská pomoc

Výstup duše z těla

Pochování těla, kontakty se zemřelými

Sebevražda

Karma a reinkarnace

Planety a očistné roviny

Všeobecné otázky

 

III.
Citáty

 

 

 

Předmluva

    Denně umírají lidé. Většina z nás se smrti bojí. Lidé mají strach a ptají se sami sebe: “Co bude potom se mnou?”
    Mnozí říkají: “My nevíme, co bude potom. Žádný se ještě z onoho světa nevrátil”. Také křesťanské církve nemají žádnou uspokojivou odpověď na tuto existenční otázku.
  
Ten, kdo považuje pouze životní bytí mezi narozením a smrtí za “život”, tomu se musí zdát jeho “odkud” a “kam” tajemstvím.
  
Nikoliv tajemstvím, ale pravdou je, co mnozí už nevědí a co je proto popsáno v tomto spise: Že smrt neznamená ukončení naší životní cesty, ale že je bránou k jejímu pokračování na jiné existenční rovině. Bránou k životu, který bude o to plnější světla, čím vědoměji člověk zvládl úlohy svého života na Zemi.
  
Smrt, jedna zastávka na pouti naší duše k dokonalému životu!
  
Pochopíme-li, čím život skutečně je, pak ztratí smrt svoji hrůzu. Realita našeho života pokračuje dál. Jak, určujeme my sami.

    Kristovi přátelé
  
v Univerzálním životě

    Würzburg, září 1986

 

 

I.
Přišel jsem – odkud?
Odcházím – kam?

 

Život po smrti,
cesta tvé duše

 

Úvod

 

    Co je život?
  
Je život, náš život, pouze období mezi začátkem a koncem života na Zemi, mezi narozením a smrtí, mezi těmito dvěma nevyhnutelnými událostmi, které jsou obě zpravidla pro všechny zúčastněné spojené s těžkostmi a často i s bolestmi? Nedá se opravdu o životě nic jiného říci, než to, že člověk, počat rodiči, se vyvíjí v těle matky až do narození, aby pak několik desítek let žil, zemřel, byl pohřben a zase se rozptýlil ve své materiální částice? Je duše jenom produkt pozemského těla, který pak společně s ním též pomine? Je organismus určován pouze dědičnými vlohami rodičů a prarodičů, roste a vyvíjí se naše tělo jen podle zákonů dědičnosti?

    Mnozí jsou o tom přesvědčeni, jiní zase mají více nebo méně jasné představy o další existenci člověka nebo části z něho – jeho duše. Věří, že zemřelí spí v hrobě až do doby zmrtvýchvstání a nechávají na náhrobní kámen vytesat nápis: “Spi sladce”. Jsou toho názoru, že materiální tělo, přes jeho zřejmé rozpadnutí, může opět vstát z mrtvých.
    Kdo se ptá na život a smrt v křesťanské církvi, musí zjistit, že o tom, co přijde po smrti, není schopna dát žádné spolehlivé odpovědi, neboť bible nepodává k tomuto tématu žádné konkrétní údaje. Mnozí církevně vázaní se bojí, že budou muset po smrti trpět v pekle, a nebo že po posledním soudu budou uvrženi do věčného zatracení.

    Moderně informovaný člověk 20. století se raději tématu “smrt” vyhne. Považuje za reálné a existující to, co může bezprostředně vnímat svými pěti smysly a chápat svým intelektem. Poznává se ve své tělesné existenci a zažije to, že je zapředen do vnějšně vnímatelných životních procesů. To, “Odkud a Kam, to Proč a Jak to” jeho osudu mu zůstává hádankou, ale to vnějšně, poznatelné se mu zdá konkrétně hmatatelné jako jeho život. Na základě tohoto vědomí, které je poznamenané materiálním způsobem vidění, se pochopitelně hrozí toho, podívat se konci tohoto bytí, své smrti do očí, neboť si myslí, že smrt ukončí jeho existenci.

    A tak člověk miluje tento život, který mu poskytuje kromě nesnází též všelijaké příjemné a dráždivé věci. Chtěl by dlouho žít a nechce ani druhé vidět umírat. Často se přátelé a příbuzní pokoušejí člověka, který je již smrtí poznamenán, udržet naživu.
    Strach a nevědomost označily téma “úmírání” a “smrt” za tabu. Teprve před několika lety se toto stanovisko změnilo, poté, co si někteří lékaři dali za úkol, umírající doprovázet a ne je “odstranit” v době, když se další lékařské úsilí zdá být bezúčelné.
  
Zkušenosti z oblasti na rozhraní života a smrti daly podnět k zamyšlení a ke změně názorů. Podnítily k rozšíření úzkého horizontu poznatků o životě. Velký počet lidí tuší nebo věří v pravdivý obsah životního pojetí těch, kteří žijí v zemích, materialismem méně poznamenaných, ve kterých je smrt viděna jako zastávka v přirozeném řádu života. Tam jsou přesvědčeni, že po smrti fyzického těla, “zemřelý”, to znamená jeho duše, žije dál. Z větší části je též známo, že duše může procházet vícero pozemskými životy v různých časových úsecích, v rozdílných lidských tělech.

    I u nás zná lidová moudrost formu další existen-ce. Když dnes vědci, kteří se zabývají smrtí, zveřejní své poznatky, tak se dočítáme něčeho, co vůbec není nové. Neboť přírodovědecké teorie a církevní dogmata mohly sice toto prastaré vědění vytlačit z našeho vědomí, ale v žádném případě jej nemohly vyvrátit nebo dokonce zapíráním skutečností tyto skutečnosti změnit.

    Výklad této knihy navazuje na základní zkušenosti lidstva, mnohé však opravuje a jde zčásti přes doposud známé mnohem dále, až do světa, kde neexistuje již žádná materie, do světa Ducha. Odtud, z Ducha, pochází vědění, ze kterého zde dáváme dál. Ve všech dobách byly základní pravdy života – a jsou i dnes opět – zjevovány Duchem Božím, bezprostředně skrze ústa proroků. My jsme tyto vědomosti z božského pramene pouze oblékli do svých slov.

 

 

Smrt není zánik, ale proměna

 

"Vita mutatur, non tollitur."
Život nebude zničen, nýbrž přeměněn
(Nápis na starém náhrobku).

    Vše je energie a z této energie se nemůže nic ztratit!
    Život je forma energie! Tak jako naši přírodovědci až do dneška nemohou jednoznačně definovat, odkud energie přichází, proč a jak vzniká, stejně tak nemohou vysvětlit život, mohou ho jen popsat. Tato forma energie , život, se vymyká dosahu přírodních věd, stejně tak jako naše duše.
  
Duše je podstatná část životní bytosti "člověk". Kde byla, než se člověk narodil? Kde zůstane, až se tělo zase rozloží ve své prvky?
  
Jako živoucí organismus je hmotné tělo vybudováno v důsledku přeměny materie. Po smrti, při které z něho vyprchá život, se opět přeměnou rozloží ve své hmotné prvky. Ale co se stane se "životem", co se stane s duší?
  
Výzkum, který je zaměřen pouze na hmotu, nám nedokáže přes největší vědecké snažení vysvětlit, co je každému nejsamozřejmější, totiž život, který nás v miliónových formách obklopuje v podobě zvířat, rostlin a mikrobů. Z vajíček motýla vzniká housenka, tato housenka se později obalí do zámotku, zakuklí se. Z kukly opět vidíme vyklouznout nového motýla. Život se mění, ale neztrácí se!
  
Ve svých nových projevech nám Duch Boží vysvětluje, že vše je energie. Život je energie – nemůže být zničen, zahuben. Jenom jeho forma se může přeměnit. Život je ve své původní formě duchovní, ano, život je duch. Naše duše je duchovní existencí, je duchovní forma života.
  
Pro mnohé lidi, žijící mimo naší západní civilizaci, to patří k základním vědomostem, že duše existovala už před zplozením člověka a jehož smrt duše "přežije". Takže jsme zde již před naším narozením, v podobě naší duše, která se jako duchovní tělo zdržuje v duchovní oblasti.
  
To se dovídáme také v nových projevech a ještě mnohem více:
    Naše duše putuje již dlouho. Kdysi přišla z čistých duchovních světů. Tam, domů k Věčnému Otci do nebeských světelných říší, se vrací zpět. Její putování vede přes duševní říše, očišťovací oblasti. Za určitých předpokladů smí vklouznout do lidského těla, aby během pozemského života, v čase a prostoru, odložila díl svého zatížení. Podaří-li se jí to, pak může pokračovat na cestě domů do světelnějších světů očišťovacích oblastí. Pak se dostala na své cestě kupředu.
  
Život na Zemi je tedy jen mezistanicí na cestě naší duše, na které jde o to, dosáhnout prostřednictvím vyššího duchovního vývoje původní čistoty, původní světelné síly, původní vysoké vibrace.
  
Duše, duchovní útvar s určitými, zcela specifickými, takřka “osobními” znaky, se přiblíží během početí a vstoupí při narození dítěte zcela do hmotného lidského těla. Zůstane s ním spojena až do jeho fyzické smrti.
  
Všechny životní procesy člověka mají svůj původ v duši. Skrze duši proudí do fyzického těla božská životní energie a oživuje ho.
  
Vše je energie, také naše cítění, myšlení, mluvení a jednání! Duše je “knihou života”. V ní je vše uloženo a v ní zůstane též po odložení pozemského těla v působnosti to, co člověk kdy cítil, myslel, hovořil a konal. To znamená: do duchovních oblastí vezmeme s sebou naši identitu, naše vědomí, naše chyby a slabosti, ale také naši vnitřní radost a oddanost k Bohu. To negativní zatěžuje naši duši, zastíní ji a zatemní. Pozitivní myšlení a jednání přinese duši úlevu, zesvětlí ji.
    Náš nejdůležitější úkol by měl být, na konci našeho pozemského života mít pozitivní bilanci, tedy duši, která je osvobozena od četných zátížení a zastínění. Přijde na to, co si vezmeme z tohoto života s sebou. Přijde na to, jak temná či jak světlá je naše duše, když umíráme, neboť to určuje po naší fyzické smrti další cestu naší duše.

 

 

Jak probíhá umírání?
Co prožívá duše,
když opouští své tělo?

 

    Každého člověka čeká po uplynutí jeho pozemského životního času odloučení duše od těla. Pro “umírání” však neexistuje žádná norma, každý člověk umírá jinak!
  
Moderní výzkum, zabývající se smrtí a umíráním, čerpá svoje vědomosti z popisu lidí, kteří byli už klinicky mrtví a kteří byli znovu přivedeni k životu. Tito lidé utrpěli často více nebo méně náhlou, násilnou smrt, která se však neukázala být konečnou.
  
Tato líčení jsou podobná:
  
První zkušenost je často vznášení se mimo a nad fyzickým tělem. V tomto stavu vnímá duše co nejpřesněji reálné okolí a všechny události, třeba v operačním sále nebo na místě nehody. Často duše potom prožívá, jak klouže temným tunelem směrem ke světelnému bodu. Nekteří zažívají, že se nacházejí ve světle a vnímají zvuky, harmonii nebo nějaký druh hudby sfér. Tyto duše se však ještě neoddělily úplně od těla, takže oživovací pokusy jsou úspěšné.

    Úplně jinak probíhá přirozené umírání, při kterém trvá postupné odpoutávání se života z těla několik let: Čas od času se dostavují potíže s krevním oběhem, ten či onen orgán nepracuje již jako doposud, tělo se stává stále slabším.
  
Duši samotné je během této doby dáno hodně možností připravit se na své oddělení od těla. Když se tělo nachází v hlubokém spánku, může duše opustit tělo a se svým strážným duchem nacvičovat “volnost pohybu”. Tak jako nemocný, který byl delší dobu upoután na lůžko, se musí znovu učit chodit, stejně tak se musí i duše znovu naučit volnosti pohybu v duchovních oblastech.
  
Konečně člověk ulehne, aby zemřel. Bezprostředně před vystoupením duše se odvíjí ještě jednou celý život umírajícího, podobně jako ve zrychleném filmu. Plně vědomě duše hodnotí až do posledního pocitu svoji minulost, svůj právě prošlý pozemský život. Hodnotí ho však podle jiných hledisek, než jak to předtím dělal člověk. Rozhodujícím kriteriem je kriterium uskutečněné nezištné lásky. Tak se stane duše sama soudcem nad myšlením a činy vlastního člověka.
  
Jestliže se člověk na svoji smrt připravoval, může se jeho duše oddělit od těla relativně jednoduše. Duchovní bytosti jí přitom pomáhají, i její strážný duch a též duše bývalých přátel a příbuzných. Vítají od hmoty oddělující se duši a pomáhají jí zaujmout místo na “druhém” světě.
  
Jestliže se však člověk na svoji smrt nepřipravoval, jestliže žil plně ve hmotě, bez duchovního snažení, bez důsledného zaměření na Boha, pak je jeho myšlení a snažení, celé jeho vědomí tak velmi fixované na pozemské a lidské životní podmínky, že se toho křečovitě drží. On si nemůže představit žádný život mimo tuto materiální lidskou existenci a brání se proti smrti.
  
I této duši chtějí duchovní bytosti pomoci, aby se mohla lehčeji odloučit od těla. Dokud ale člověk nechce svoji smrt přijmout, a popřípadě přiznat, jsou možnosti pomoci duchovních bytostí silně omezené. Čisté duchovní bytosti respektují svobodnou vůli.
  
Duše, která je tak vemi zaměřena na tento pozemský život, zůstane i po svém výstupu z pozemského těla s ním více nebo méně spojena skrze proudy energie. Upne se do určité míry na svůj fyzický domov, neboť také věří, že život je možný pouze v materiálním těle. Cítí ještě, co se s odduševněným tělem děje, jedno, jestli je uloženo do hrobu, či spáleno v krematoriu.

 

 

Duše se odpoutá
dle stavu svého vývoje

 

    Tak jak člověk žil, tak jak svoji duši zaměřil, tak cítí a žije duše dál.
    Co se stane s duší například při smrtelném úrazu? Je-li duše tímto násilným působením, tak říkajíc vymrštěna z těla, pak se nemůže od těla odloučit podle zákona. To znamená, přestože je zbavena těla, zůstane více nebo méně silně spojena s fyzickým tělem, podle toho, jak byl onen člověk duchovně zaměřený.
    Při tomto násilném oddělení je duši zřídka možné se okamžitě zorientovat, přestože se duchovní bytosti a ostatní duše o ni starají. Kvůli šoku, který duše utrpěla, věří, že je ještě stále v lidském těle, protože ještě dlouho poté v sobě cítí ten okamžik leknutí a momentální bolest a protože nevyvinula žádnou rozlišovací schopnost.
  
Lékař mohl již dávno konstatovat smrt, nebožtík mohl být už dávno pochován a duše ještě nadále věří, že je se svým tělem spojena. Kvůli tomuto šoku může duše za určitých okolností nejenom řadu dnů, nýbrž dokonce týdnů nebo měsíců nebo ještě déle žít v představě, že je ještě člověkem – třeba jen nemocným nebo po úrazu zraněným, avšak ne mrtvým!
  
S těmito dojmy žije dál a pociťuje je jako obrazy. V těchto duševních obrazech věří, že žije reálně ve fyzickém těle, cítí, myslí, mluví a jedná. Jde třeba vykonávat svoji dřívější práci, protože věří, že je ještě stále člověkem. Pohybuje se v silničním provozu a používá našich dopravních prostředků. Po výstupu z těla nemá už však žádný cit. Často bloudí dlouho po této Zemi, než zpozoruje, že mnohé je jinak, než čemu byla jako člověk zvyklá. Jde třeba ke svým přátelům a ptá se sama sebe: “Žádný člověk si mě už nevšímá, moje pracoviště je obsazené někým jiným, já jsem úplně sama. Co se se mnou děje?”
  
Teprve po nějakém takovém poznatku může duchovní svět působit na duši. Teprve, když si duše uvědomí, že je jemnohmotnou bytostí a že její tělo je dávno pohřbeno, teprve pak se může v důsledku činnosti svého anděla strážného probrat a podle stupně svého vědomí nastoupit svoji pouť. Některá duše se nechá poučit a nechá se vést do říše duší, jiná jde třeba k hrobu a čeká u něho na zmrtvýchvstání “masa”, tak jak tomu byla během “života” vyučována.

    Jak už bylo řečeno na začátku, ukládá duše vše, co člověk zažívá během svého života, tedy i všechna náboženská ponaučení. Jestliže byl člověk vychován v určitém způsobu myšlení jednoho vyznání a toto také jako pravdu uznal, pak zůstane jeho duše i po smrti u tohoto vyznání. Především v tom případě, když ho církev mohla přesvědčit o tom, že jenom ona jediná oblažuje a že předpokladem k tomu je uznání celého jejího učení. Když se duše potom odpoutá, žije nadále v představě, že stále ještě náleží své církvi. Ona stále ještě věří, že může nalézt Boha jen v nějaké církevní budově.
  
Bůh ale není vázán na jedno místo, nýbrž jako univerzální Duch je všudypřítomný, také v duši samotné! Dokud toto duše nepochopila a dokud se tedy drží toho, co jí pozemští učitelé vštípili jako pravdu, zůstane tento vliv i nadále pro ni určujícím. Pak se uzavře vůči tomu, co by jí světelní poslové věčné pravdy chtěli přiblížit a na onom světě nebude moci najít svoji další cestu a bude se stále znovu snažit o novou inkarnaci.

    O co rozdílnější je pak přechod na onen svět u člověka, který je s Bohem opravdu spojen! Zde můžeme mluvit o “cestě domů”. Tento člověk ví, že jeho duše pochází od Boha a že od Něho dostává životní energii. Ví, že v jeho duši leží jeho věčný, nesmrtelný život. Duše, dítě Boží, je stále se svým Otcem ve spojení a chce se k Němu opět vrátit. Člověk ví, že toto materiální tělo se dá přirovnat k šatu, který se dá jednoduše odložit, když ho už není třeba. Jeho duše přijímá již po léta před svojí cestou domů impulsy s obsahem v tomto smyslu: Odluč se postupně od svého lidského těla.
    Zvláštní světelné vibrace vtékají do duše. Zcela pomalu odebírá své proudy života z fyzického těla a střádá tyto síly. Kolem tohoto, s Bohem spojeného člověka, jsou duše z vyšších oblastí a při jeho přechodu na druhý svět jsou přítomni dřívější rodinní příslušníci a strážný duch. Duše, která je ještě v člověku, se cítí šťastnou, neboť ví, že Bůh, Pán, ji volá zpět.
  
Člověk se smí, když čeká na takzvanou smrt, ještě jednou podívat zpět. Přehlédne svůj život a odpustí tam, kde je odpuštění třeba. Smí snad dokonce i vidět bytosti vzdálených světů a cítí hojnost, která ho obklopuje. Pak zavře pozemské tělo oči, několikrát hluboce zadýchá: člověk ještě jednou uvidí duchovní bytosti, či vysoce vyvinuté, světelné duše, – pak vydechne naposledy a duše vystoupí z těla. V tom samém okamžiku se rozvine tento jemnohmotný, pohyblivý útvar. Duše má svoji “stabilitu” a žije vědomě a radostně v té duchovní vibrační oblasti, do které přešla.
  
Duše je obklopena světlem. Strážný duch nebo duše z vyšších světů ji poučují. Duše pociťuje melodie, to jsou vibrace té planety, ke které duše směřuje.
  
Každá duše je vedena jinak, přiměřeně svému stavu. Ona vidí třeba ulici nebo tunel nebo překrásnou louku. Duše spojená s Bohem se ještě jednou krátce rozhlédne, poprosí o podporu pro truchlící příbuzné a jde dál.
  
Tato duše dosáhla ve svém za ní ležícím, pozemském životě pokroku. Přiblížila se o kousek k Otci, po kterém touží, šla několik kroků dál na cestě zpět ke světlu.

 

 

Kde budou jednou naše duše?

 

    Podle duchovního zákona gravitace: Stejné přitahuje stejné, bude duše přitahována do jí odpovídající očistné roviny, do jí odpovídajících očistných oblastí a k jí odpovídajícím duším.
    Jestliže byl člověk za svého života egoista, jestliže byl jeho život určován jeho pudy a přáními, chtěl-li mít a vlastnit, nemiloval-li nezištně, nenáviděl a záviděl, honil se jen za svojí zábavou, pak se tato zatížení do duše vryla. Co člověk nedokázal poznat a odložit již během svého pozemského života, to vezme duše po odložení fyzického těla s sebou.
    Duše se na onom světě může taktéž dále a výše vyvíjet, i když ne tak rychle a jednoduše jako na Zemi v lidském těle. Jestliže ale není duše ve stavu svoji vlastní úlohu správně pochopit a přijmout, pak se přidruží v astrálních říších ke všem těm, které mají stejné zájmy nebo se vrátí zpět k Zemi a tam bude vyhledávat místa, kde kdysi uspokojovala své vášně.
  
Duše, ve kterých je přitažlivost ke hmotě obzvláště silná, především duše “podléhající vášním”, najdou zřídka v astrálních oblastech své místo určení. Vrátí se jako takzvané “duše vázané k Zemi” zpět na tuto Zemi a pokoušejí se ovlivňovat lidi se stejnou vibrací, neboť ti mohou provést to, co už duše samotné provést nemohou.
  
Tak jsou mezi námi milióny nevědoucích duší, “vázaných k Zemi”, všude nás obklopují, protože se chtějí podílet na našem životě. Pověsí se doslova jako hrozny na ty lidi, kteří žijí pouze v tom pozemsky-hmotném, neboť je mohou ovlivňovat, od nich mohou také “odsávat” životní síly.
  
Když tedy v sobě nosíme pocity a myšlenky, které jsou nedobré, negativní, dáváme tímto těmto duším vázaným k Zemi možnost k tomu, aby nás ovlivňovaly. Tyto duše, které odpovídají našemu nízkému, pokleslému vibračnímu stavu, nám přitom odebírají sílu a pokoušejí se nás v této nízké vibraci udržet a pokud možno ještě stáhnout hlouběji.

    Jestliže již člověk nasměroval svoji duši k vyšším oblastem, potom bude duše po odložení těla vyššími světy přitahována! Jestliže se duše obrátila k Bohu, k věčnému bytí, tak také může být od vysokých sil bytí vedena. Doví se ta ponaučení, která potřebuje. Získá poznatky, které jí umožní kráčet kupředu. Její duchovní vědomí se bude postupně rozšiřovat, v ní uložené božské síly se budou rozvíjet. Duše přijme školení a ponaučení, bude se také v duchovní oblasti dále vyvíjet.

    Z předneseného vidíme: když se duše oddělí od svého těla, bude se opět nacházet ve světě, který jí není cizím, nýbrž který odpovídá jejímu stavu vědomí. Kdo by chtěl vědět, jak pro něho tento svět vypadá, musí se snažit pouze o sebepoznání. Duše půjde do toho světa, na který se již zaměřil člověk.
  
Potřebujeme se tedy jen ptát sami sebe: “Jsou moje myšlenky pozitivní či negativní? Jsou poznamenané závistí, nenávistí, nepřejícností, žárlivostí, chamtivostí, nepřátelstvím a hádkou? Nebo jsou vůči bližnímu láskyplné a nezištné?” Z odpovědí můžeme vyvodit, jak to v současnosti s naším člověkem a s naší duší stojí. Stejného druhu je i duchovní oblast onoho světa, ke které nyní směřujeme.

 

 

Co znamená pro duši smutek pozůstalých?

 

    Když člověk zemře, zanechává truchlící pozůstalé. Příliš často znamená smrt člověka hluboký, bolestný zlom v životě příbuzných a dává jim zcela nový směr jejich života. Avšak bolest a smutek pozůstalých by měly být co nejrychleji překonány. Smířit se se smrtí milovaného člověka bez toho, že cítí smutek, je pro většinu lidí těžké. Tuto událost přijmout, tedy uvěřit smyslu tohoto dění, aniž jsme ji předtím plně mohli pochopit, je pro mnohého ještě nemožné. On truchlí.
    Názor, že smrt milovaného člověka v každém případě znamená dobré, i když nejsme v tomto okamžiku schopni poznat její smysl, je většinou možný až po nějaké době smutku.
  
Tento smutek cítí také duše zbavená těla a je tímto zadržována na své další cestě ve svém vývoji. Když pozůstalí bez pochopení na zesnulém lpějí, chtějí ho zadržet a přejí si ho zpět, pokládají ho tedy takřka za své vlastnictví, tak upoutávají tímto duši k této pozemské sféře. V podstatě myslí jen sami na sebe a ne na blaho toho, o kterém si myslí, že ho tak velmi milují. Jejich láska a smutek jsou ve skutečnosti egoistické.
  
Duše mají mnohem vyšší cítění než lidé. Trpí bolestmi, které jejich příbuzní kvůli nim cítí.
  
Příbuzní by tedy měli odcházející duši věnovat na její cestu myšlenky plné lásky a prosit Boha, aby byla duše na své cestě k očištění dále vedena. V žádném případě nemá být duše zdržována ani smutkem a nářkem, ani přáními.
  
Kdybychom mohli plně chápat Boží milost a lásku, museli bychom se vlastně radovat, že jedna “milá” duše odešla před námi v onu cizí zemi, a jednou, když nastoupíme tutéž cestu, nás přivítá do duchovních světů.

 

 

Co je smyslem našeho pozemského života?

 

    Bez ohledu na to, jak hluboké někdy může být zděšení nad smrtí nějakého příbuzného, my lidé máme sklon k tomu, smrt opět rychle z našeho vědomí vytlačit, neboť nás upozorňuje na jednu perspektivu života, na kterou v pohodlném a nerozvážném všedním dnu lehce zapomínáme a často zapomenout chceme.
    Každý hluboký zážitek v našem životě, každá osudová rána nám dává příležitost se rozpomínat, zahloubat se sami nad sebou. Utrpení nás vede od povrchnosti pozemského vegetování do hloubky a dotýká se nás v oblastech naší duše, ve kterých dřímají síly k vyššímu životu. Pak vnímáme impulsy ducha, které byly jinak přehlušovány naším hlučným lidským shonem.
  
Neměli bychom přehlédnout vztyčený ukazováček Boží, který nás upozorňuje na to, abychom opět rozpoznali to podstatné. Měli bychom si uvědomit, že smysl pozemského života nespočívá v tom, pozemský život žít a vychutnávat.
  
Neboť: náš pozemský život je dobou školy a učení. Tento čas bychom měli využít. Jestliže naše duše nedosáhne cíle této výuky pozemského života, tak bude člověk v dalších pozemských životech postaven před stejné úkoly a bude se s nimi potýkat, dokud nebude vše vyřešené a splacené.
  
Je proto důležité, abychom se zaměřili na to nepomíjivé. Naším úkolem je všechno záporné v našem životě přeměnit v kladné tak, aby v knize života na konci stálo jen pozitivní jakožto bilance. Pak se může duše očišťovacím procesem opět stát světlem naplněnou, čistou duchovní bytostí a může se vrátit k Otci.
  
To však není možné spasením sebe samého, nýbrž jen uznáním Krista, který Svojí obětí na Golgatě vložil do každé duše dodatečnou sílu, která nás podpírá, nám pomáhá a nás vede domů. Tuto sílu nazýváme Kristovou jiskrou nebo také spasitelskou jiskrou. Jestliže však člověk svůj životní úkol nepozná a není ochoten pracovat na sobě, očišťovat se, a jestliže nepřijme Krista vědomě jako svého Spasitele, jehož síla způsobuje přeměnu toho nedobrého v dobré, pak nemůže jeho duše pokročit dál. Zůstane v očisťovacích rovinách mezi dušemi jí rovnými, podle zákona: Stejné přitahuje stejné.
  
Žijeme v době, která se chýlí ke konci. Materie pomine!
    Téměř 2000 let nás Duch stále a stále znovu upomíná, že bychom se měli zaměřit na Kristovo vědomí. Máme poznat, že Duch života je
v nás. Každý z nás zná přikázání života a nikdo nemůže říci: Já jsem o tom nic nevěděl! Stále znovu jsme upozorňováni na to, abychom dávali pozor na svou duši, své duchovní, nesmrtelné tělo, pozitivně mysleli, mluvili a jednali.
  
Úkolem našeho života je žít přikázání všech přikázání, to znamená uskutečnit a splnit ho: “Miluj Boha, svého Otce, nadevšechno a svého bližního jako sebe samého!”
  
Jestliže jsme žili v tomto duchovním zaměření, pak se může naše duše po tělesné smrti osvobodit a dále se vyvíjet.
  
Proto také Duch Boží upomíná každého: Dávej pozor na svou duši!

    Duše opustí svou schránku, pozemské tělo. Tělo zemře. U každého člověka bude tento proces odpoutání duše od těla probíhat jinak, ale jeden zákon platí pro všechny:
  
Tak jak člověk žil, tak bude jeho duše žít a cítit dál!
  
Snažme se již teď, aby naše duše byla osvobozena od zatížení a stínů, aby se stala čistou a světelnou. Božské síly v nás a kolem nás nám pomáhají přitom, abychom se přibližovali krok za krokem k našemu cíli, k věčnému domovu světla, míru a lásky.

 

 

 

II.
Otázky a odpovědi

 

 

Předmluva

 

    Na téma tohoto spisu byly v mnoha městech uspořádány semináře Univerzálního života. V rozhovorech, které následovaly po přednáškách, se projevil vždy velký zájem o otázky, které přesahovaly rámec přednesené látky, doplňovaly ji, nebo ji upřesňovaly. Tyto otázky byly shromažďovány a tříděny, přičemž se ukázalo, že na různých místech se vyskytovaly otázky téměř stejného znění.
    Dá se předpokládat, že i čtenář tohoto spisu bude mít podobné otázky; proto přikládáme zde v druhém dílu výběr podstatnějších otázek a odpovědí.

 

 

Pomoc umírajícímu

 

  1. Když se duše chystá opustit své tělo, to znamená, když bratr nebo sestra vstoupí do fáze umírání, jak se mají členové rodiny a přátelé zachovat?
  2. Představte si, co byste dělali, kdyby milovaný člověk odjížděl na dlouhodobou cestu. Pocítíme bolest rozloučení, neboť nebudeme mít tohoto člověka delší dobu u sebe. Připravíme mu láskyplné rozloučení. Především ho ale nenecháme samotného, nýbrž zůstaneme s ním, dokud nám nezmizí z očí. Pomůžeme mu se vším, co musí ještě před odjezdem zařídit a dát do pořádku. Posilníme ho pozitivními myšlenkami důvěry a budeme jej doprovázet s přáním všeho nejlepšího a nebudeme mu zbytečně ztěžovat odloučení se od dosavadní zastávky jeho života.

     

  3. Jakou pomoc můžeme umírajícímu poskytnout?
  4. Umírající by neměl být ponechán sám sobě na pospas. Měl by u něho být člověk, který ho má ze srdce rád, který nedomlouvá duši a člověku, nýbrž jednoduše tu je, v tiché modlitbě a v láskyplných myšlenkách. K člověku na smrtelné posteli můžeme dobře promlouvat. My bychom ale neměli chtít teprve v poslední vteřině ještě napravit vše, co bylo celý život zameškáno. Měli bychom mu ohleduplně uvést to nejdůležitější.

    Naše pomoc by měla platit především duši, která se chystá na další cestu. V hodinách umírání, tedy při skonání těla, je duše bdělejší než během svého pozemského života. Registruje tak každý cit, každou myšlenku i každé slovo. Pomoc, kterou můžeme poskytnout, spočívá hlavně ve vysvětlení a připravení této duše na její přechod.

    Přitom je důležitá modlitba, neboť ona pomáhá vytvořit spojení s duchovní formou bytí, do které teď duše vklouzne; a sice modlitba s dotyčným člověkem a to tak dlouho, dokud je to ještě možné. Pak ale také modlitba za něho, to znamená za jeho duši, aby mohla ještě odpustit a tímto se osvobodit od některých zatížení.

     

  5. Co a jak dlouho smíme mluvit přímo k duši umírajícího a pak k duši zemřelého?
  6. Tehdy, když je člověk už v bezvědomí, bezprostředně před odchodem na onen svět, během něho a také ještě krátce poté. Kolik a co mu řekneme, záleží na duševní zralosti umírajícího. Jestliže je jeho vědomí ještě matné, málo probuzené, pak smíme jeho duši jen krátce poučit o průběhu umírání a o oddělení duše od těla a máme ji upozornit na jejího anděla strážného, případně ji vybídnout k další cestě. Všechno ostatní by tuto duši jen dodatečně vázalo k naší rovině.

    Jestliže je vědomí výše vyvinuté, pak můžeme duši říci i více. Ale i tato duše se má co možno nejrychleji a láskyplně předat dál.

     

  7. V hromadných sdělovacích prostředcích se diskutuje na téma “Pomoc umírajícímu”. Co znamená pro duši zkrácení utrpení, v důsledku aktivního přivození rychlé smrti, kupř. ze soucitu?
  8. Ne všechna ulehčení, která bych umírajícímu rád opatřil, jsou skutečnou pomocí pro jeho duši. My smíme a měli bychom trpící a umírající tělo podporovat, avšak takzvanou smrt ani neoddalovat, ani pomocí léků pozemský život nezkracovat.

    Pravá, pozitivní pomoc umírajícímu nespočívá v tom, že dám duši možnost opustit tělo co nejpříjemněji tak, že tělo uvedu léky do stavu bezvědomí. Nemoc a utrpení mají funkci duševního očišťování. Viděno duchovně nemoc a utrpení mají tedy svůj dobrý smysl. Ony splní svůj smysl o to více, když budou poznány a přijímány jako možnost splacení.

     

  9. Podle toho se tedy člověk, který poskytl tuto aktivní pomoc umírajícímu, zatíží?
  10. Víceméně ano. Kdo zasahuje do přirozeného běhu života, jedno, zda jej zkracuje, či za každou cenu prodlužuje, ten se proviňuje. Jestliže vím o nějakém duchovním zákoně a proviním se proti němu, je to těžší provinění, než když jednám z nevědomosti či v dobré víře.

     

  11. Jestliže jsem “aktivní pomoc umírajícímu” poskytl a teprve pak pochopil, že jsem nejednal správně - jak mi může duše odpustit?
  12. Nenavazujte žádné přímé spojení s duší zemřelého, neboť je protizákonné, navazovat kontakty se zemřelými. Nýbrž modlete se k Bohu, aby poučil tuto duši. Neboť Kristus je v každé duši. On je to spojení. Skrze Něho můžeme prosit duši o odpuštění.

    Měli bychom tedy přes spasitelskou sílu Kristovu prosit duši o odpuštění.

     

     

    Lékařská pomoc

     

  13. Jednám správně ve smyslu Ducha, když daruji krev?
  14. Každá buňka v těle nese specifickou vibraci toho, komu patří. Slouží mu jako částečka celku. Tuto funkci může vykonávat jen na tom místě, na které patří. Jestliže jsou takové buňky – zde tedy krev – přenášeny z jednoho člověka na druhého, vzniknou vibrační nesrovnalosti. Když se poruší souhra navzájem laděných sil, dojde k těžkostem. Proto Duch Boží transfuse nedoporučuje. Ještě méně transplantace. Proto existují vůči darování krve stejné pochybnosti.

    Zda však člověk tyto souvislosti pozná a tohoto poznatku je schopen následovat v naléhavé nouzi, závisí na stavu jeho duchovního vědomí. Nikomu nepřísluší svého bližního kárat nebo dokonce odsuzovat kvůli nějakému rozhodnutí, ke kterému došel; neboť bychom měli vždy respektovat svobodnou vůli druhého.

     

  15. My všichni máme povinnost udržovat život. Když je narozené dítě neschopné života a je udržováno lékařskými zásahy při životě, pak přece nemůžeme říci, že jsme se na něm dopustili nesprávného jednání?
  16. To, že je udržován život takového dítěte, může být zdůvodněné jako možnost v karmě dítěte. Nicméně se lékař nechoval podle duchovních zákonů. Jestliže je dítěti dovoleno brzy zemřít, pak bychom měli vědět, že se “dětská duše” může vyvíjet mnohem rychleji.

    K Vašemu výroku: “My všichni máme povinnost udržovat život” kladu otázku: Který život míníte? Náš pravý život je duchovní život a nikoliv ten momentální, pozemský.

     

  17. Ale žádné náhody přece neexistují. Lékaři jsou v tomto případě pouze nástrojem. Lékaři musí mít přece úctu k životu?
  18. Každá bytost je před svojí inkarnací informována o tom, co ji v pozemském životě čeká. Když se tedy může malé dítě pouze po jednom pozemském dnu opět rozloučit, tak je toto milost pro onu duši. Jestliže ale tuto duši “uměle” zadržujeme, proviňujeme se. Dnešní vývoj lékařství není ve smyslu duchovních zákonů.

    Jestliže může být dítě udrženo při životě, je to možné pouze proto, že i tato možnost je uložena v duši, v karmě dítěte. Přesto se takový lékař “proviní”, neboť natolik mají lékaři o duchovních zákonech vědět, že jen tehdy mohou zasáhnout, kde to mohou též podle těchto zákonů zodpovědět. Všeobecně platí: V každém případě bychom se měli snažit moudré zákony našeho nebeského Otce následovat a učinit je vodítkem našeho jednání. Vysoké síly, které jsou činné ve vůli Boží, nás vždy vedou k našemu dobru, jedno, zda to momentálně poznáme nebo ne.

     

     

    Výstup duše z těla

     

  19. Jak je to, když duše během pozemského života vystoupí z těla?
  20. V době hlubokého spánku nebo je-li člověk v bezvědomí, může naše duše vystoupit z těla, je ale s ním pořád ještě spojena pomocí tzv. stříbrné šňůry (jako s nekonečně roztažitelnou pupeční šňůrou).

    Podle stupně svého duchovního vědomí prodlévá duše v odpovídajících duchovních oblastech a může – jak víme od reanimovaných lidí, to znamená znovu přivedených k životu – přinést “odtamtud” duchovní ponaučení.

    Též duše umírajícího může dočasně opustit tělo. Duši, která stojí těsně před odložením těla, je umožněno krátkým pohledem do nebeských oblastí si ulehčit odloučení od fyzického těla.

     

  21. Jak vypadá duše po vystoupení z těla?
  22. Podobá se našemu pozemskému tělu. Později se podle míry svého duchovního vývoje zjemní a omládne.

     

  23. Převážná většina lidí má strach před přechodem, to znamená, má strach ze smrti. Co můžeme proti tomu dělat?
  24. Průběh smrti je podobný průběhu při porodu. Narození do materiálního života je docela přirozená událost; duše mění rovinu. Smrt je narozením se do duchovních světů.

    Nepřekonatelně nejlepší přípravou na naši proměnu do jemnohmotné formy bytí je zaměřit se už jako člověk během pozemského života na tyto světelné duchovní oblasti. Toho dosáhneme, když se neustále obracíme k duchu našeho nitra, k Bohu, k našemu Otci a skrze život podle Jeho zákonů. Kdo takto připraven vzhlíží vstříc konci zdejšího pozemského života, ten již nebude mít žádný strach, nýbrž naději a důvěru.

     

  25. Jak může mít člověk naději a důvěru, když se teprve krátce před svou tělesnou smrtí dozví o této cestě, když tedy teprve pak pozná, jakou cestou se býval měl ubírat?
  26. Každé poznání otevírá současně cestu, na které toto poznání můžeme následovat. V každém okamžiku je nám dáno vedení Duchem Božím prostřednictvím síly Kristovy, jestliže jsme připraveni ji přijmout. Na tomto vedení můžeme spolehlivě stavět naši důvěru a naši naději.

    Jestliže se v duši nachází nějaká odpovídající shoda, která může být odstraněna jen tehdy, když člověk žije určitou dobu “ve světě”, pak je právě toto nutné pro vývoj jeho duše a je to předpokladem k tomu, aby se dostal dál. Pak může být dále veden. Často pak může ještě v tomto pozemském životě ujít velký kus cesty na cestě k Bohu. Ale probuzená duše se bude i na onom světě dále vyvíjet. Vysvětlení, rada a pomoc z Ducha jí jsou stále k dispozici, zde i tam.

     

  27. Člověk zemře a platí jako klinicky mrtvý. On svoje umírání opravdu zažil; ví, že zemřel, to byla jeho poslední myšlenka. Avšak bude opět probuzen k životu. Vstoupí pak do tohoto člověka opět stejná duše?
  28. Jistě, neboť zde ještě nenastalo oddělení stříbrné šňůry od těla, jinak by duše nemohla být přivedena zpět. Když se duše, například při úrazu, rychle oddělí od těla, pak ještě není stříbrná šňůra přerušena, nýbrž spojuje ještě tělo a duši.

     

  29. Zemře-li člověk při úrazu, je duše náhle vymrštěna z těla. Nemá duše po tomto rychlém opuštění těla potíže s tím, přizpůsobit se své nové situaci?
  30. I zde musíme rozlišovat: jedná se zde o člověka, který se začal zaměřovat na Boha, či jedná se o člověka duchovně nevědomého, eventuálně materialistu nebo atheistu.

    Rozhodující pro stav duše poté, co opustí tělo, je v každém případě její vědomí, které se vyvinulo během této pozemské školy.

    Zastíněná duše si vezme s sebou na onen svět vědomí svého nevědomého člověka. Její vědomí nestačí a tudíž nevidí přes to materiální, pozemské. Duchovní bytosti, které jí přicházejí na pomoc buď nepozná, nebo je vůbec odmítne. To může trvat velmi dlouho, než tato duše pochopí svoji novou situaci a akceptuje ji.

    Na druhé straně duše zaměřená na to duchovní vděčně přijme z duchovní strany nabídnutou pomoc a je schopna také bez větších potíží najít svoji cestu do jí přiměřeného duchovního světa.

     

  31. Jak je to s dušemi těch, kteří byli zavražděni nebo odsouzeni k smrti?
  32. U duší, kterých se to týká, jsou i zde dvě rozdílné situace. Odsouzený k smrti ví, že odejde na druhý svět a podle úrovně svého vědomí se na to připraví a zažije to tak jak jsme již dříve uvedli.

    U někoho, kdo byl náhle zavražděn, to bude podobné jako u oběti úrazu. Jestliže nežije neustále ve vědomí Božím, tak nebude také na tento případ připraven. Proto se jeho duše lekne.

     

  33. Když duše odloží tělo, uvidí pak Boha?
  34. Také zde je rozhodující stav vědomí duše. Jestliže je duše v tomto okamžiku již zcela očištěna, tak to nebude dlouho trvat, než spatří Boha. Ale většina z nás se musí ještě očišťovat, než můžeme jako světelné duše vstoupit před Boha, abychom mohli vůbec snést Jeho světlo.

     

    Pochování těla,
    Kontakty se zemřelými

     

  35. Škodí zpopelnění duši? Smíme mrtvolu spálit?
  36. To zase záleží na stavu duchovního vývoje každého jedince. Kdo je duchovně vysoce vyvinutý, ten může svoji duši rychleji odpoutat od těla. Dokud je člověk ještě silně vázán k Zemi, bude duše při spalování těla pociťovat bolest, neboť je ještě více nebo méně se svým dřívějším tělem spojena.

     

  37. Smíme myslet na zemřelé, nebo je tím přitahujeme zpět k Zemi?
  38. To záleží na druhu myšlenek. Myšlenky jsou síly a mohou poutat. To nejlepší, co můžeme udělat pro ty, kteří opustili Zemi před námi, je, že je v lásce propustíme do jejich nového života. Jakmile je nám to možné, měli bychom upustit od toho, považovat je nadále za součást našeho pozemského života.

    Modlitby za naše zemřelé jsou tou nejkrásnější službou z lásky, jakou jim můžeme prokázat.

     

  39. Není to zcela přirozené, že myslím na své zemřelé dítě a na svého zemřelého manžela? Nemám jejich památku udržovat v úctě?
  40. Uvědomme si jednou to, kdo je “můj muž” a “moje dítě”! Oba nejsou mým vlasnictvím. Jsou samostatnými duchovními bytostmi, duše, které urazily na této pozemské pouti kousek cesty po mé straně. Spojují nás karmické svazky, a proto bychom měli také vůči nim jednat podle přikázání lásky, které je nám přikázáno pro všechny naše bližní.

    Když společné putování skončí a oni odejdou z pozemského života, tak je nesmím zadržovat. Nechat je volně jít a nevázat je na sebe nepřiměřenými vlastnickými nároky – to je pravá, nezištná láska! Jejich památku udržovat v úctě – ta tím nebude zkrácena.

     

  41. Čím zadržují truchlící pozůstalí duši zemřelého na Zemi?
  42. Za prvé se svými bez výjimky sobeckými prosbami těchto pozůstalých ve smyslu: “Zůstaň tady! Neopouštěj nás! Pomoz nám!” Těmto prosbám se nemůže zpravidla žádná duše vyhnout.

    A za druhé karmickou vazbou, která nemusí být smrtí ještě zrušena a při nejmenším není vždy rozvázána se všemi pozůstalými. Tyto karmické vazby znamenají také něco jako spoluspojené bytí, až do doby, kdy se tyto vazby, tato karmická vlákna, rozvázají.

    Smutek může být též sebelítost. Přezkoumejme sami sebe.

     

  43. Máme chodit po léta na hřbitov a navštěvovat hrob zemřelého, či vážeme tím duši na sebe?
  44. Jestliže duše poznala pravdu, a tím i svoji duchovní cestu, pak se již nenechá zadržet. To závisí zase na stavu vědomí duše.

    Návštěva u hrobů může být také sebelítost truchlícího a může jak u pozůstalého, tak i u duše, která stejně tak ještě směřuje k pozemskému, udržovat vazbu, která by vlastně měla být zrušená. Návštěva hřbitova tudíž nepřináší nic kladného.

     

  45. Můžeme zemřelého prosit o odpuštění?
  46. Ano, ale ne tím, že ho přímo oslovíme, neboť tím přitahujeme jeho duši zpět k Zemi. Měli bychom zemřelého prosit o odpuštění přes Krista.

     

  47. Bylo řečeno, že my lidé se jako duše zase znovu uvidíme v nebeských rovinách.
  48. Každá duše může vystoupit jen tak daleko, jak se vyvinula. To je otázka stejnorodých vibrací. Až bude každá duše plně vyvinutá, shledá se ve svém domově zase se všemi svými milými.

     

  49. Jak posuzujete výzkum o našich předcích?
  50. Výzkum o předcích je protizákonný, to znamená, že výzkumník se váže na minulost v tom, že vyhrabává mrtvé, tím je přivádí zpět a zase je poutá na sebe. Jak on sám, tak i duše tělesných předků budou zadrženy na cestě v jejich dalším vývoji. Když jsou mezi nimi ještě duše upoutané k Zemi, dáváme jim tak příležitost se na nás přisát, aby naším prostřednictvím uskutečnily to, od čeho se ještě neodpoutaly.

    Pomáhající poslové Boží se neúnavně snaží o každou duši. Přitom jim jsou k dispozici všechny vysoké světelné síly. Duchovní bytosti, pověřené ochranou, ponaučením a vedením duše, jí slouží ze síly božské lásky a moudrosti a učiní vše, co je jen myslitelné, aby svého chráněnce dovedli tam, kde on sám pak bude šťastnější. Jejich působení je ohraničeno pouze respektováním svobodné vůle dané duše, která jejich pomoc může přijmout nebo odmítnout.

    Co ale můžeme pro duše našich tělesných předků učinit: modlit se za ně. Modlitbou můžeme takovým duším pomoci; a to je zákonité.

     

  51. Co máme dělat, když duše - i přes naše modlitby - stále znovu na nás doléhá?
  52. Měli bychom mít trpělivost. Trpěliví v různých směrech. Měli bychom pokračovat v modlení a sice ne k duši, ale ke Kristu. Prosíme Ho, aby duši pomohl. V modlitbě se nachází velká síla. Buďme tedy trpěliví a důvěřujme Pánu!

    Může se ale též stát, že aniž bychom v tomto směru přímo něco chtěli podniknout, oprostíme se od dotěrnosti duše. A sice v důsledku našeho vlastního vyššího duchovního vývoje.

    Často přijde vázaná duše tímto k zamyšlení, neboť zažije, jak se člověk jejímu vlivu důsledkem vlastního vyššího duchovního vývoje vyhnul. Duše potom může eventuálně nabýt rozumu a sama se vydat na cestu ke světlu.

     

  53. Jak můžeme zemřelému pomoci modlitbou, když přece vše probíhá podle zákona příčiny a účinku?
  54. Prostřednictvím naší modlitby působí milosrdenství. Tím se může zmírnit účinek zaseté příčiny. V jakém rozsahu může být účinek zrušen, to ví pouze Otec sám. Jisté je, že náš Otec nám chce svým působením ve všem vždy jen pomoci. On je věčně dávající. On ví, jak může nejlépe pomoci.

     

  55. Není to opovážlivost, prosit Nebeského Otce?
  56. Máme dokonce prosit Otce, aby daroval duším více síly, aby mohly litovat. Pán nám říká stále znovu: “Modlete se za své bližní!”

    Prostřednictvím láskyplného odevzdání se v modlitbě se může uvolnit pozitivní energie.

     

  57. Smíme se modlit i k ochrannému duchu?
  58. Modlete se k Otci nebo ke Kristu. Tím dosáhnete též ochranného ducha. Když chcete láskyplně myslet na ochranného ducha má to též svůj účinek; to ho bude těšit – ale modlete se stále k Nejvyššímu, tedy k Bohu Otci nebo ke Kristu.

     

  59. Smíme se modlit za duši zbavenou těla?
  60. Máme se modlit k Pánu, aby daroval duši sílu k poznání; ale nikdy se nemodlit přímo k duši, neboť je zde nebezpečí, že ji na sebe upoutáme. Duši máme vždy odevzdat do požehnání Božího.

     

     

    Sebevražda

     

  61. Jak probíhá smrt u sebevraha?
  62. Při sebevraždě probíhá oddělení duše od těla jako obvykle. Také takovéto duši je po odložení těla umožněno při zpětném pohledu litovat svého činu a dosáhnout odpuštění.

    K sebevraždě je třeba říci, že v zásadě není možný únik před vlastní vinou zapříčiněným osudem (karmou). Duše jej vezme s sebou do oblastí onoho světa a musí jej později odčinit. Ukazuje se, že sebevražda nás dlouho zatěžuje, často v průběhu mnoha dalších inkarnací.

     

  63. Je také sebevrahovi předurčen čas smrti?
  64. Kdyby probíhal lidský život zcela podle vůle nebes, pak bychom mohli mluvit o předurčení. Jestliže se ale k tomu přidruží vlastní vůle člověka, tedy lidská vůle, která se neztotožňuje s božskou vůlí, pak se může samozřejmě plánovaný okamžik smrti změnit.

    Sebevražda znázorňuje extrémní formu lidské nezákonité vlastní lidské vůle, která pak zcela cíleně posune plánovaný okamžik smrti.

     

  65. Jaké následky má sebevražda pro dotyčnou duši?
  66. Duše sebevraha nemůže především vystoupit do čistých světů. Žije dál se všemi svými problémy, které ji dohnaly k sebevraždě, ale nemá už možnost jako předtím v pozemském životě, aby tyto problémy vyřešila.

     

  67. Na onom světě musí být jistě všechno lépe organizováno. Tam musejí přece existovat andělské bytosti, které duše vedou a jim pomáhají. Duše nemohou přece nekonečně bloudit sem a tam.
  68. Organizace a andělé nechybí, ale duše, které na Zemi byly jako lidé svéhlavé a neponaučitelné, jsou takové také na onom světě. A proto je často ponaučení tak těžké. Také zde na Zemi děláme mnohé, o čem víme, že by bylo lepší toho zanechat.

    Věčně ale tyto duše nebloudí sem a tam. Stále jim je nabízena pomoc a jednou někdy přinese tato pomoc také ovoce. V každé zatížené duši je uložena jiskra Kristova, síla, která neustále vede duši a popohání ji domů. Prostřednictvím této síly dojde jednou – dříve nebo později – každá duše svého osvobození a spasení.

     

  69. Mohou se sebevrahové zase inkarnovat?
  70. Každá duše, kterou poutají vlákna provinění k Zemi, se vydá zase na Zem, tedy bude se zase inkarnovat.

     

  71. Musel jsem být svědkem toho, jak zdravá matka onemocněla rakovinou. Potom si vzala život požitím tablet, protože byla zoufalá. Přece neudělala nic špatného?
  72. Tato nemoc nevznikla jen tak. Nemoc chce vždy člověku něco říct; ona musí být snášena, jen tak může karma vytéci.

    Jestliže se pokusím vycházející karmu zablokovat, srazí mě toto v mém vývoji zpět.

    Jestliže se v těle projeví nemoc, znamená to, že duševní vina by chtěla vytéci do materiálního těla. Duše odevzdá celý komplex viny. Měli bychom být proto všichni vděčni, když nás postihne tělesné utrpení. V uvedeném případě by mohla tato žena vzít kupř. prostředky na utišení bolesti a zamyslet se a tím dojít k poznání své duševní viny. V duchovní říši jí toto není tak rychle možné. – Za určitých okolností by snad dokonce bylo možné se uzdravit.

     

  73. Právě jste řekli, že ta žena by si mohla vzít prostředky k utišení bolesti. My víme, že Duch tyto prostředky nedoporučuje. Jak je možné tyto dvě výpovědi sladit dohromady?
  74. Pomocí prostředků utišujících bolesti je možné ulehčit starým a těžce nemocným lidem jejich utrpení, takže se mohou ještě ve svých posledních dnech zaměřit na našeho nebeského Otce.

     

     

     

    Karma a reinkarnace

     

  75. Je už při narození naprogramovaná smrt?
  76. Ano, ale špatným chováním můžeme svůj život zkrátit a správným za zvláštních okolností také prodloužit.

     

  77. Jak jsou posuzovány chyby, kterých jsme se dopustili z nevědomosti?
  78. Nemají tak těžké násleky jako ty, kterých se dopustíme vědomě. Když dojdeme k poznání, můžeme prosit o to, aby nám dříve spáchané chyby byly odpuštěny. Jinými slovy: člověk prosí poškozeného o odpuštění. Jestliže dotyčný již nežije v pozemském šatu, prosíme Krista v našem nitru o odpuštění. Tímto způsobem dosáhne prosba jistě svého cíle.

     

  79. Když je z nemocného těla vyplavena karma a duše přijde do onoho světa, bere s sebou ještě zbývající karmu?
  80. Když něco zbyde, vezme to duše s sebou.

     

  81. V čem spočívá smysl toho, když zemře nemluvně?
  82. Tato duše má možná ještě jen docela malou vinu ke splacení. Třeba to ale také může znamenat, že toto nemluvně pomáhá matce, aby se zamyslela nad smrtí.

     

  83. Není to ale zvláštní trest muset zemřít jako dítě anebo zemřít dokonce při porodu a vůbec se nedočkat života?
  84. My lidé jsme tak zvyklí na to, považovat náš pozemský život za naprosto pravý život, že je nám často zatěžko přijmout to, co Duch nyní opět chce, abychom si uvědomili: Náš pravý, původní a nezničitelný život je naše duchovní existence. Tato duchovní existence existovala před naší inkarnací a bude i po ní nadále existovat. Dítě, které smí po velmi krátkém pobytu v prostoru a čase jít, tedy život neztrácí, naopak ono jde mnohem více zpět do svého vlastního života. Za tuto duši se můžeme s útěchou radovat.

    Již inkarnace sama o sobě znamená splacení viny. Tím, že dítě nemá čas se znovu zatížit, je duši krátkou inkarnací odebrán díl nebo zbytek provinění, které ještě předtím nesla.

    Když zemře dítě, nebude duchovně vyvinutý člověk kvůli tomu truchlit, i kdyby to bylo vlastní dítě, nýbrž bude se spolu s duší dítěte radovat nad touto velkou milostí.

     

  85. Podobají se naše těla od inkarnace k inkarnaci?
  86. Ano.

     

  87. S kterými dušemi budeme zase pohromadě?
  88. To je otázka vibrací stejného druhu a stejného zatížení.

     

  89. Kdy ztratí duše vzpomínku na to dřívější?
  90. To se musí vidět takto: V duchovních rovinách duše nezapomene své dřívější životy, pouze tehdy je její vzpomínka zakryta, když jde do nové inkarnace. Kdyby tomu tak nebylo, byla by již předprogramovaná. Neměli bychom se snažit o to, dozvědět se něco o našich dřívějších životech. To, co musíme teď poznat, abychom se vypracovali k vyššímu duchovnímu vědomí, si zcela jistě uvědomíme v tomto životě.

     

  91. My víme, že my všichni jsme již několikrát byli na této Zemi. Když teď moje duše vystoupí z těla, budu pak vědět o svých dřívějších životech, co jsem všechno prováděl?
  92. Je nám řečeno, že potom vše uvidíme.

     

  93. A když jsem se nevyvinul dál a nedospěl výše?
  94. Jestliže jsme nevyužili svůj pozemský život k našemu vyššímu duchovnímu vývoji, pak jsme nesplnili smysl, úkol této inkarnace. Promarnili jsme božskou energii a sílu. S prázdnýma rukama se vrátíme zpět z pozemského putování. Jestliže jsme zde na Zemi nedosáhli cíle jedné školní třídy, pak musíme třídu opakovat, než můžeme postoupit do další třídy.

     

  95. Může duše nahlédnout do své dřívější rodiny?
  96. Ano, ale neměla by to dělat. Výše vyvinutá duše po tom ani necítí žádnou potřebu.

     

  97. K mé svobodě patří přece ale také přehled duše, abych mohl poznat své chyby?

      Jistě, ten také dostanete.

      Před příchodem na Zem budou duši ukázány možnosti nadcházející inkarnace.

      Po odložení těla má duše opět možnost poznat vše, co mohla splnit v předcházející inkarnaci.

      Jako ve zrychleném filmu může duše ještě jednou před vystoupením z fyzického těla prožít svůj poslední pozemský život. Může potom sama poznat, jak dalece se jí podařilo uskutečnit svá předsevzetí, jestli dosáhla tzv. postupu do vyšší třídy, jestli se o kousek přiblížila k absolutnu, k Otci.

 

50. Když se člověk znovu narodí a v předešlém životě zažil něco zlého, co mu způsobilo velká muka a co je nyní v duši uloženo,– pocítí potom v sobě varování, když se k něčemu podobnému bude schylovat, takže se člověk bude bát, učinit totéž ještě jednou?

My jsme ustavičně varováni vnitřními impulsy, když se v takovémto nebezpečí nacházíme. Otázka je, jestli uposlechneme a podle toho jednáme.

Duch Boží nás nenechává v nevědomosti. Teď je nám nabízeno jít Vnitřní cestou. Čím více roste poznání v nás – a o nás – tím více bude to, co je v duševních obalech uloženo, stoupat do našeho vědomí. Potom vystoupí pomalu duševní obrazy. Tímto způsobem můžeme postupně překonat minulost. Není to tedy tak, že musíme zůstat v nevědomosti o tom, co nás zatěžuje.

 

51. Jak je to, např. když civilisté následkem války náhle přijdou o život, tedy aniž by tu byla znatelná vina? Vím již, že i to je podmíněno karmicky, ale snad to můžete ještě jednou vysvětlit.

Zde musíme předeslat, že v celém vesmíru neexistuje žádná náhoda. Neboť kdyby existovala jedna jediná náhoda, tak by byl chaos. Tak také žádné setkání mezi lidmi není náhoda. Přijde na to, jak člověka potkám, i když to je třeba jen někdo na ulici, kdo se mě ptá na cestu. I to může být karmická větev, kterou jsem nějak musel potkat. Může to být kupř. někdo, komu jsem v minulém životě jednou velmi stroze odepřel dát informaci. Tímto setkáním mám možnost to zase napravit.

Když lidé, kteří se sami na válečném konfliktu nepodílejí, přesto ale pod ním trpí nebo dokonce přijdou o život, tak je docela možné, že jejich duše v dřívějším životě byly vinny na tom, že mnoho jejich tehdejších spoluobčanů přišlo o život ve válečných nepokojích. Tím, že teď sami přijdou při válečném konfliktu o život, bude splacena tato část jejich viny. Všechno, co propukne v lidech před, během a po válce v souvislosti s nepokoji a ohrožením existence, může vést k odtoku karmy jakéhokoliv druhu. Ale může též vzniknout nová karma, neboť tam, kde řádí negativní ničivé síly, přidruží se k tomu větší měrou vlivy z těchto tomu odpovídajících vibračních oblastí. Strach, starost, panika a mnoho jiného otevřou pak silám temných mocností brány dokořán.

 

 

Planety a očistné roviny

 

52. Po tělesné smrti neexistuje pro duši pojem prostoru a času. Na druhé straně máme žít na jiných planetách. Zde je přece jistý rozpor.

Existuje sedm oblastí pádu, sedm různých vibračních rovin. Tyto ale nejsou stupňovitě seřazené, nýbrž přecházejí jedna v druhou. Každá planeta rozličných galaxií je obklopena všemi sedmi rovinami. Po tělesné smrti jde nyní duše na jednu z těch čtyř očistných vrstev, na jednu z těch mnoha planet, kde najde ty vibrace, které odpovídají stavu její vlastní vibrace.

 

53. Můžeme planety, na kterých jsou zemřelí, ještě vidět a můžeme tyto duše také vnímat svým zrakem?

Ano, tyto planety můžeme vidět. Též na Zemi žijí duše. Když ale duše žije na určitém stupni, mohou ji vnímat a jí rozumět pouze ti, kteří jsou na stejném nebo vyšším vibračním stupni. My lidé můžeme svým materálním zrakem vnímat jen materii.

 

54. Země je jediné místo, kde jsou všechny stupně duchovního vědomí zároveň pohromadě. Existují ještě jiné planety, na kterých žijí plnohmotné bytosti?

Země je jediným místem, kde žijí hmotné bytosti.

 

55. Údajně je Země nejhlubším bodem vesmíru, hlouběji už nemůžeme padnout. Duše, které se zdržují na Zemi: Jsou to nyní výhradně duše, které jsou nejdále vzdáleny od Boha nebo se zde na Zemi mohou také zdržovat jiné duše, buď bez těla nebo s tělem?

Země je tím nejvzdálenějším bodem od Boha ve vesmíru. Pak následují astrální roviny, pak očistné vrstvy, potom světelná zeď a za ní čistá nebesa. Jediné místo, kde se nacházejí bytosti všech vývojových stupňů ze všech těchto rovin, je Země.

Je obývána jak lidmi, jejichž duše se extrémně vzdálily od Boha, tak i lidmi, jejichž duše mají vyšší stupeň duchovní zralosti. Na naší planetě se tedy nacházejí všechny kategorie duchovních vývojových stupňů, až k čistým světelným bytostem, které se inkarnovaly na této Zemi proto, aby zachránily padlé, zastíněné duše a pomohly jim najít cestu zpět domů.

Z duší bez těla se v oblasti Země zdržují jen k Zemi připoutané, silně zastíněné duše. Kromě toho ale zde na Zemi vykonává svoji službu mnoho čistých duchovních bytostí jako strážní andělé, tak jak to činí všude v oblastech pádu.

 

56. Četl jsem, a sice v jednom projevení, že duše po své smrti přijde, dle stupně své vibrace, do určitých astrálních oblastí, kde se jí dostane odpočinku a ponaučení. Teď mi to zcela nesouhlasí s těmi dušemi upoutanými k Zemi.

Předtím jsme slyšeli, že situace duší při jejich přestupu do onoho světa je velmi různorodá. V jednom projevení řekl Kristus, jak strom padne, tak zůstane ležet.

Když někdo pokládá za život jen život na této Zemi, tak v sobě nebude mít duševní sílu, aby se vůbec přes to přenesl.

Bude se chtít nadále uplatnit na této Zemi. Nebude vůbec hledat možnost jít někam jinam.

Na základě své svobodné vůle zůstane tedy v pozemské sféře, zůstane jako duše připoutaná k Zemi a neodejde do astrální oblasti, dokud nezmění své přesvědčení a nenechá se vést dál od vedoucího anděla.

 

57. V čem spočívá úloha či práce duše po tělesné smrti?

Prosvítit a očistit všechny duševní částice, které zatížila. Toto prosvícení a očištění probíhá tak, že například rozpozná své chyby, lituje jich, uvede vše do pořádku a více je samozřejmě neopakuje.

To je možné i v duchovním šatu prokazováním služeb lásky jiným duším. To je její hlavní práce. Nebudeme pak už pracovat pro svůj každodenní chléb, nýbrž pro své každodenní zdokonalení.

 

58. Duše se může v duchovním stavu dále vyvíjet, může se též zatížit?

Další zatížení není možné, ale může se stát, že zůstane v tom stavu, ve kterém je, to znamená, že nepokročí kupředu.

 

69. Musíme dělat zásadní rozdíl mezi astrálními a k Zemi upoutanými dušemi?

Ano.

 

60. Kam jde vlastně duše, když jde do nového života; jde eventuálně i do těla zvířete či jinam?

Zpětný vývoj do duše zvířete není možný.

 

61. Když byla duše ve svém pozemském šatu pijákem a nyní je upoutána k Zemi a v duchovním šatu teď jde do hostinců a pověsí se na pijany, aby s nimi pila, pak se přece ta duše zatěžuje?

Také duše upoutaná k Zemi se nemůže nadále zatížit. Žije takříkajíc ve snu, i když se pověsí na pijáka a domnívá se, že s ním pije. Každý člověk, i piják, má svobodnou vůli, kterou nemusí podřizovat připoutané duši. My, kteří žijeme v pozemském šatu, se též nezatížíme tím, když ve snu třeba někoho zabijeme.

 

62. Má k Zemi upoutaná duše takzvanou “svobodu blázna”? Může jednat protizákonně bez následků pro sebe?

 

Připoutaná duše nemůže sama jednat, může pouze působit na lidi, kteří se nechají ovlivnit. Na Zemi jsme vystaveni mnohým nebezpečím a pokušením. Neustále se musíme osvědčovat. Zatížit se můžeme jen tehdy, když těmto vlivům podlehneme.

 

63. Kde se octnou zložinci po smrti? Zložinci jako např. vrahové nebo lidé, kteří se provinili proti přírodě?

Duše bez těla cítí, myslí, chce a jedná tak, jako by byla ještě v těle. Chová se tak, jak to odpovídá stavu jejího vědomí. Zdržuje se ve své vibrační oblasti.

Podle zákona “stejné přitahuje opět stejné”, je duše obklopena jí rovnými: kdyby se měla zdržovat na Zemi, bude obklopena lidmi, kteří této vibrační oblasti odpovídají, v astrálních oblastech pak odpovídajícími dušemi. V duševních oblastech je duše obklopena pouze jí rovnými. Jí podobné duše na ni působí jako zrcadlové obrazy, chybějí podněty od ní se odlišujících duší. Duše je tam také zadržovaná jakýmsi skupinovým duchem. Ale ani takové duše nejsou bez ochranného ducha, to znamená, že ony nejsou bez dalších duchovních impulsů, které je nakonec rovněž krok za krokem přivedou zpět k Otci. Z těchto výše jmenovaných důvodů to má takováto duše v duševních oblastech jen podstatně těžší než na Zemi, aby se mohla dále a výše vyvíjet.

 

64. Jak probíhá odpykání viny a vyšší duchovní vývoj v astrálních oblastech?

Zrání duše v astrálních oblastech nebo v očistných rovinách je mnohem obtížnější a zdlouhavější než na Zemi. Ačkoliv pojem času existuje pouze v materii, dá se přesto říci, že to trvá déle, než se duševní tělo očistí a prosvítí.

Zásadně je vyšší duchovní vývoj – zde i tam – založen na vývinu nezištné lásky. Cesta zpět k Bohu vede – zde i tam – přes sebepoznání a uskutečnění, to znamená odloučení nedobrého a chyb. Tyto procesy jsou v duševních oblastech mnohem zdlouhavější a též částečně značně bolestnější, než je tomu v lidské podobě na Zemi.

 

65. Přijde duše dítěte na onen svět jako dospělá nebo jako dítě?

Zemřelé dítě je také na onom světě jako duše dítětem a tam rovněž potřebuje vývoj který by byl proběhl zde na Zemi. Tam ovšem v dětských sférách, které odpovídají jeho vědomí.

Duše dětí jsou ještě mnohem otevřenější pro poučování Ducha. Lehčeji přijímají nebeský božský pořádek a možnosti duchovní reality, a tím se rychle vyvíjejí. Tím, že ještě také nejsou tak silně poznamenány a vázány intelektuálními názory zrají bez překážek, než duše, která je dlouhým životem na Zemi rozpolcená. Jejich vývoj v duševních oblastech je plný radosti z objevu nových duchovních možností. Ony pochopí víceméně celek, neboť jsou mu ještě blízko Rozšiřují své vědomí, aniž by se namáhaly, spíše jako by si hrály. Proto ten název “dětské sféry”.

 

 

 

Všeobecné otázky

 

66. Co je to částečková struktura duše?

 

Duše je vybudována na základě částečkové struktury. Jednotlivé částečky jsou světelné buňky a obsahují prvky Boží. Částečky jsou seřazeny jakoby v podobě rybích šupin. Životem v nesouladu s Božími zákony se zmenší intenzita záření v této částečkové struktuře, pak se dá hovořit o zastínění duše.

 

67. Znamená to ochranu, když je vědění při inkarnaci zakryto?

 

Samozřejmě, neboť kdybychom mohli vidět naše zatížení z minulých životů, neměli bychom odvahu a důvěru znovu začít.

 

68. Kdyby se někdo usiloval z dneška na zítřek odložit své chyby, bylo by potom možné dosáhnout Vnitřního zraku?

Ano. Člověk, který se snaží a je připraven odložit své chyby, se duchovně vyvíjí a bude mu umožněno nastoupit mystickou cestu. Neustálým spojením s naším Pánem může Jím být přímo veden a inspirován.

Ovšem odložení chyb se daří krok za krokem. Odložit všechny chyby z dneška na zítřek se nemůže podařit.

 

69. Mohu během jednoho života zvládnout všechny stupně?

Ano.

 

70. Víte, je mi 80 let, je mi jasné, že můj život se sklání ke konci. Chtěl bych vědět: Jak to půjde dál? O Vnitřní cestě jsem se dozvěděl teprve teď.

Dnes jste slyšel tolik o životě v jiných světech. Ledacos jste již věděl předtím. Když si během posledních let svého života vše uvědomíte a zaměříte se na našeho Pána, Ježíše Krista a po odložení Vašeho těla nebudete trvat na tom zůstat v materii, nýbrž v duchovních oblastech pokračovat ke světlu, pak se nemáte čeho bát.

 

71. Vše, co intelektem zpracuji, mi může velice pomoci tím, že lépe pochopím souvislosti a mohu se také správně chovat. Tak dnešní den mi přinesl mnoho poznání. Jak dalece mi pomůže toto vědění na mé cestě?

Naše celé vědění je jako znalost mapy. Velice nám pomůže, abychom se rychleji v nové zemi zorientovali. Co se týče dalšího, je intelektuální vědění pro Vnitřní cestu nepodstatné. Tím se zvyšuje pouze pocit našeho já a naše sebevědomí. Celé vědění má konec konců pouze tehdy cenu, když jej v sobě uskutečníme.

 

72. Když se mi daří špatně, pak jsou to tedy duše, které mě ovlivňují?

Nejdříve se sám dostanu do nižší vibrace tím, že neodporuji nízkým citům a myšlenkám. Nechám je v sobě narůst, dostanu se tedy na tuto vibraci. Zůstanu-li na této vibraci, aniž bych došel k poznání: stop, milý příteli, kde se to zase pohybuješ – pak se přiblíží ty duše, které jsou v této vibraci a ještě více mě ovlivní. Neboť stejné přitahuje stejné, to je božský zákon. Tak přitahuji také duše, které jsou připoutány na této vibrační rovině zde na této Zemi. Ty mě mohou pak ještě více strhnout, když se jim poddám.

 

73. Není zde také několik dobrých duchů?

Jistě, naš strážný duch je zde a miliony čistých duchovních bytostí, které se snaží lidi vést.

Zeptejte se například sám sebe: jak jste se dostal na tuto přednášku? Jak jsou lidé vedeni do určitého směru? Neexistují žádné náhody a tak mnoho těchto dobrých duchů nás lidi vede neustále tam, kde máme příležitost najít cestu. Máme samozřejmě svobodu tento ukazatel cesty přijmout nebo ne.

 

74. Ovlivňuje strava duševní vývoj?

Zcela jistě: Duch hovoří zcela jednoznačně a jasně, že se máme živit plody, které nám země svobodně dává. Při našem nynějším spůsobem výživy to nebude samozřejmě stoprocentně možné.

Duch nám doporučuje postupovat krok za krokem. Když někdo např. jí maso, pak může zkusit pomalu konsum zmenšovat. Člověk by toto neměl dělat z vnějších důvodů – ku prospěchu zdraví, s tím, že řekne: “Maso škodí mému tělu”, nýbrž z přesvědčení: zvíře je můj druhý bližní a jestliže jej zabiji pro svoji potravu, pak jsem zavraždil.

Harmonický duchovní vývoj v sobě obsahuje všechny životní oblasti, tedy i výživu. Neboť: vše je vibrace. Toto vědění bylo samozřejmě během staletí částečně otevřeno. Proč, to vy sami víte.

Máme tedy pomalu pro nás nalézt výživu, která poslouží našemu duševnímu vývoji.

 

75. Tak dlouho, dokud člověk jí maso, není dostatečně čistý pro Vnitřní cestu?

Kdo chce nastoupit Vnitřní cestu, nedostane uloženy žádné příkazy, co se týče jídla. Vývojem svého duchovního vědomí dojde sám k poznání, co je správné. Z lásky k Otci a Jeho tvorstvu může z vnitřní potřeby postupně odložit vše, co neodpovídá božským zákonům.

 

 

 

III.
Citáty

 

 

“Dnes můžeme s absolutní jistotou říci, že smrt toho druhu, jak jsme jí rozuměli, ve skutečnosti neexistuje. Nemám nejmenších pochyb o tom, že náš duch, naše duše – nebo jak to chceme nazývat – smrt našeho fyzického těla přetrvá.”

Dr. Elisabeth Kübler-Ross

 

“Kdybychom mohli zjistit, co se s námi skutečně po naší smrti stane, mohli bychom miliónům lidí ulehčit odchod z tohoto světa.”

 Dr. Elisabeth Kübler-Ross

 

“Když je umírání zcela jiné, než jsme si stále mysleli, bude také náš život jiný!"

 Johann Christoph Hampe

 

“Smrtí zamění člověk se všemi svými vlastnostmi fyzický svět za duchovní, kde má svoji duchovní podobu. Bezprostředně po pozemské smrti žije vnitřní člověk nebo duchovní bytost na onom světě dál. Život tedy není smrtí přerušen."

 Emanuel Swedenborg

 

“Potom jsem se stala pečovatelkou a toto poslání jsem vykonávala 20 let. Byla jsem svědkem mnoha úmrtí, ale vždy, bezprostředně poté jsem viděla, jak duchovní forma, jako éterický dvojník lidské formy, nabyla podoby nad tělem, ze kterého se vytratil život a zmizela.”

 Joé Snell

 

“Smrt se podobá spánku. Člověk necítí při přechodu žádnou bolest, nanejvýš v případě nějakých tělesných potíží a zvláštních duchovních podmínek. Stejně tak jako vyčerpaného člověka přepadne hluboký spánek, tak přijde na člověka spánek smrti. K mnohým přijde smrt tak náhle, že si mohou jen stěží ujasnit, že opustili materiální svět a vstoupili do světa duchů. Zmateni skrze mnohé nové a krásné věci, které kolem sebe vidí, mají dojem, že navštívili oblast nebo město fyzického světa, kde ještě nikdy předtím nebyli. Teprvé poté, když jsou přesně ponaučeni a ujasní si, že jejich duchovní tělo se odlišuje od jejich dřívějšího materiálního těla, poznají, že skutečně byli přesazeni z materiálního do duchovního světa.”

 Sodhu Sundar Singh