REINKARNACE

 

Vyklouznutí a vklouznutí
do těla

 


 "Řekni, co nám chce osud připravit?
Řekni, jak nás spojil tak čistě, přesně?
Ach, v odžitých časech jsi byla
moje sestra nebo moje žena."

(Johann Wolfgang von Goethe)





 

OBSAH

 

I. Aktuálnost vědění o reinkarnaci na počátku období vodnáře

1. Znovuzrození - základní otázka a pravýpověď
    lidstva
2. Církev kontra reinkarnace

II. Původ, podstata a duchovní cíl človeka

1. Pád andělů
2. Spasitelský čin Ježíše Krista
3. Cíl duše a človeka
4. Smysl pozemského života - Zeme jako škola
    života

 

III. Karma a reinkarnace na ceste k dokonalosti

1. Zákon příčiny a účinku
2. Zákon odpovídající shody
3. Zákon odpuštení a milosti
4. Nauka o znovuzrození v prakřesťanském
    pojetí
    4.1. Duchovní zákon gravitace
    4.2. Poučení a svobodná vůle v očistných
           rovinách

    4.3. Důvody a možnosti vtelení
    4.4. Kontrola porodů a přelidnení
    4.5. Zastření vedení: riziko a šance
    4.6. Vysvobození z kolobehu znovuzrození
           4.6.1. Mystická cesta lásky
           4.6.2. Znovuzrození v duchu

IV. Důsledky

                        1. Obraz Boha, sveta a človeka ve svetle
                            nauky o reinkarnaci

                        2. Důsledky pro lékařství
                        3. Duchovní vývojová pomoc
                        4. Možnosti reinkarnace v budoucnosti

 

 

I. Aktuálnost vědění o reinkarnaci
    na počátku období vodnáře

 

    Dnes v dobe duchovního pozvednutí, na počátku období vodnáře, se stává jedna ze základních otázek a zároveň pravýpoveď lidstva stále aktuálnejší: vědění o reinkarnaci, to znamená možnost různých vtelení duše do lidského tela. Nauka o znovuzrození patří k prakřesťanskému myšlení, i když církví byla ze západního myšlení vymazána. Ona dává odpoveď na otázky o utrpení a smrti, o smyslu pozemského života a o živote po tomto živote. Jako dílčí aspekt zákona o příčine a účinku nabízí reinkarnace možnost intenzívního očištení duše.
    Tyto výklady, které osvetlují skutečnost reinkarnace z prakřesťanského hlediska, vykládají podrobne duchovní zákonitosti, které platí v souvislosti se znovuvtelováním. Základem je Duchem Božím projevené vedení, jemuž se vyučuje v Univerzálním živote, jednom prakřesťanském společenství současnosti.

 

1. Znovuzrození - základní otázka
    a pravýpověďlidstva

    Znovuzrození, to je základní výpoveď lidstva. Ve všech dobách a ve vetšine kultur bylo toto téma soušástí víry a spekulace. Známý švýcarský hlubinný psycholog C. G. Jung zastává názor: "Znovuzrození je výpoveď, která patří k pravýpovedím lidstva vůbec. Tyto pravýpovedi se zakládají na tom, co označuji jako 'archetypus'. Všechny výpovedi, jež se týkají nadsmyslového, jsou v nejhlubším smyslu stále určovány archetypem, takže není divu, když se výpovedi o znovuzrození vyskytují u nejrůznejších národů."
    Vedení o znovuvtelení duše je základem obsáhlého výkladu o utrpení a vine - o smyslu bytí vůbec. Dává odpoveď na otázku, proč se deti rodí v bíde, zmrzačené a nemocné? Z náboženského hlediska vypadá stejná otázka takto: Jak je to možné, když přece existuje Bůh lásky? Na druhé strane: Proč se mnohé rodí v bohatství, blahobytu a zdraví? A také: Proč existují takzvané zázračné deti?
    Otázka: Existuje-li možnost opakovaného pozemského života nebo ne- je jednou ze základních otázek vůbec. Týká se výkladu podstaty našeho lidského bytí; jde o obraz človeka, sveta a Boha.
    Vedení o reinkarnaci není rozšířeno pouze ve východních náboženstvích, např. v hinduismu a buddhismu; také pro mnoho velkých básníků a myslitelů západního sveta a myslitelů v antice i v novoveku bylo toto vedení samozřejmostí. O možnosti opakovaného pozemského života byli krome jiných přesvedšeni Empedokles, Pythagoras, Platon a Vergilius, dále Goethe, Hölderlin, Schiller, Schleiermacher, Fichte, Kant, Schopenhauer, Nietzsche, Kirekegaard a Voltaire.
    Dnes zastávají myšlenku reinkarnace velké esoterické skupiny, jako např. Antroposofové, Rosenkreuziáni nebo skupiny Lorbera. Také Univerzální život zastává učení o možnosti různých vtelení duše do lidského tela.
    Také veda se zabývá reinkarnací. Je už k dispozici obsáhlý materiál, např. od profesora Jana Stevensona, který po dlouholeté výzkumné práci na více než 1500 případech spontánního vzpomínání vyjadřuje přesvedčení, že jím vedecky zkoumané případy "daleko přesahují pouhý náznak znovuvtelování; zdá se mi, že ji dostatečne dokazují".
    Dalším známým jménem je Thorwald Dethlefsen, který své pacienty pomocí jím vyvinuté metody zavádí zpet do dřívejších životů a tím hluboko v du-ši zakořenené vzpomínky přináší navenek. Tímto způsobem ošetřuje psychosomatická zatížení v současném živote.
    I přes výsledky techto bádání nebo práve v souladu s nimi a díky velkému rozšíření vedení o reinkarnaci, neexistuje jednota nauky, nýbrž mnoho rozličných názorů - které se přirozene také kříží a částečne spolu souhlasí - pokud jde o konkretní obsah a použití tohoto vedení.
    Je to zde stejné jako u otázky po Bohu: S Jeho existencí souhlasí všechna náboženství - avšak o Jeho bytosti existují různá mínení; všude se nacházejí menší nebo vetší zlomky jedné pravdy, smíšené s různými lidskými názory a představami. Stejne je tomu s reinkarnací. V podstate se o ní nepochybuje, pokud jde však o detaily, liší se výpovedi zčásti značne. Tak například nelze jednoduše ztotožňovat pojmy "reinkarnace" a "putování duše"; východní porozumení se odlišuje od západního - podle toho, jaký obraz Boha je základem.
    Na rozdíl od výkladu katolického a evangelického učení jsme přesvedčeni o tom, že existuje i křesťanský výklad nauky o reinkarnaci; a dokonce, že vedení o znovuvtelování duše patří k prakřesťanskému myšlení a že je významnou součastí křesťanské víry.
    "Vedení o znovuzrození bylo v prakřesťanství a v prvních stoletích křesťanství pevnou součástí křesťanského myšlení. Také Ježíš Nazaretský učil o znovuzrození a mnoho církevních učitelů pohlíželo na znovuzrození jako na neco samozřejmého."
   Hermann Bauer to dokazuje ve svém spise o znovuzrození.
    Kriticky vyhodnotil řecké a latinské biblické texty, koncilní dokumenty a díla prvních církevních otců a došel k záveru, že znovuzrození je prakřesťanská nauka. Poukazy v bibli jsou např. M 16, 14 (srv. také Lk 9, 19), kde Ježíš klade otázku, za koho Jej lidé považují. Na to Mu odpovedeli Jeho učedníci, že ti jedni Ho považují za Jana Křtitele, jiní za Eliáše, další za Jeremiáše nebo za nekterého z jiných proroků. Jiný příklad: Ježíš mluvil o návratu Eliáše a myslel tím Jana Křtitele (Mt. 17, 10-13; srv. také Lk 9, 8 a d.).
    Církevní učitel Rufinus ujišťoval v jednom dopise Anastasiovi, že víra v opakující se životy patřila k všeobecnému církevnímu myšlení církevních otců a jako stará tradice byla odedávna předávána z generace na generaci. Origines (asi 185-254), který platí za jednoho z nejvetších řeckých církevních otců, učil reinkarnaci s velkým přesvedčením; mel k dispozici ješte původní rukopisy bible v řeckém a hebrejském jazyce.
    Nauka o znovuzrození byla tedy součástí křesťanství v prvních stoletích. O to překvapivejší je, že toto vedení nebylo a není v západních církvích vyučováno.

 

2. Církev kontra reinkarnace

    Jak došlo k odstranení pravdy o znovuvtelování? Této otázce se chceme nyní krátce venovat.
    Z rozličných, částečne z politických a lidských důvodů, vzplanuly četné teologické spory o Origenovo učení. Protože Origines byl všude obecne uznáván za nejvýraznejší osobnost ranné církve - platil jako autorita a odpůrci i přímluvci se na neho odvolávali, bylo vedení o reinkarnaci stále více spojováno s jeho jménem. Spor o Origena byl v průbehu následujících století stále silnejší a vyžadoval si konečného rozhodnutí. Tak došlo k té závažné události, která mela za následek potlačení a odstranení nauky o reinkarnaci: Na snemu východní církve v roce 543 v Cařihradu byla Origenova nauka devíti klatbami zavržena.
    Mezi nimi se nacházejí i dve prokletí, která nauka o znovuzrození nepřímo odsuzují: Za prvé je popírána praexistence duše a v této souvislosti i to, že duše lidí původne existovaly jako čisté bytosti v nebi, potom však od Boha odpadly a vtelili se do lidských tel. Za druhé jsou prokleti všichni, kteří neveří ve večné potrestání démonů a bezbožných lidí a v potrestání všech, kteří veří ve znovupřijetí, v návrat k Bohu (Apokatastasis).
    K formulaci techto klateb došlo na příkaz císaře Justiniána I., který se považoval za nejvyššího pána církve. Jím navržené klatby potvrdil církevní snem v roce 543 a o deset let pozdeji podepsal papež Vigilius klatby, předložené mu na koncilu v Cařihradu - přesto, že podle koncilních záznamů se o tom vůbec nejednalo.
    Osobnost císaře Justiniána, všeobecná válečná situace ve Východořímské říši a k tomu navíc hrozící nebezpečí otevření ješte jedné nové vnitropoliticko-náboženské fronty v Palestine, vytvářely politické motivy pro odstranení nauky o reinkarnaci.
    Aby byla zaplnena mezera po zavrženém učení o znovuzrození a aby byla podpořena nauka o jedinečnosti lidského života, musely být vytvořeny nové články víry (dogmata). Tyto se týkaly především dedičného hříchu, stvoření duše v okamžiku zplození, smrtelného hříchu, posledního soudu, očistků a večného prokletí. Současne tím byla zdůvodnena nutnost posvecení knežských zprostředkovat elů, protože bez ní by tato učební soustava nemohla existovat.
    V důsledku toho však nelze odpovedet na výše uvedené otázky o smyslu utrpení a viny. Prázdné teologické fráze pak odkazují lidi, kteří kladou existenční otázky, na zdánlivé Boží tajemství, kde se človek musí přestat ptát.

 

 

II. Původ, podstata
     a duchovní cíl človeka

 

    Možnost opakovaných pozemských životů jedné a téže duše je tedy základní pravdou našeho lidského bytí. Abychom pochopili její význam a dosah, meli bychom si nejprve uvedomit původ, podstatu a duchovní cíl človeka.

 

1. Pád andelů

    My lidé jsme původne čistí andelé, božské bytosti z večných nebes. Jsme deti Boží, dokonalé, verné obrazy Boha-Otce, které kdysi žily v sedmirozmerném absolutnu, v Božím svetle. Nádherný nebeský život techto čistých duchovních bytostí si nedokážeme představit, v okamžiku nejvyššího vnitřního štestí jej můžeme nanejvýš tušit. Je to život bezprostředního proniknutí Božím duchem, jasným Božím svetlem, život nekonečného naplnení, radosti, harmonie a lásky.
    Avšak jedna duchovní bytost, Satana, se odvrátila od Boha; hájila negativní pocity a začala si vymýšlet vlastní říši. Tady, ve svéhlavosti Satany, spočívá původ takzvaného pádu - také nazývaného "pád andelů", který tím byl zahájen.
    Satana odlákala ješte další duchovní bytosti od poslušnosti k Bohu; v důsledku jejich protizákonného jednání - svými svéhlavými činy se provinily proti Božímu zákonu lásky - mohly stále méne být prozařovány Božským duchem; jejich svetelnost zjevne slábla. Když také nedbaly ani na napomínání cherubínů (archandelů), byli archandelem Michaelem vyvedeny z čistých nebes.
    S odchodem odpadlých detí Boha vznikla také takzvaná svetelná zeĎ, která obklopuje čistá nebesa. Čím více se duchovní bytost svým negativním, tedy egoistickým a svéhlavým konáním od Boha odvrací, tím více energie odevzdává této stene zákona.
    Protože padlé bytosti opakovane překračovaly zákon, docházelo ke stále silnejšímu zhušťování kdysi jemných forem - jak u původne čistých duchovních bytostí, tak i duchovních částí planet -, který s nimi opustily čistá nebesa. Tak, podle stupne zhuštení, postupne vzniklo sedm tak zvaných padlých rovin s jejich dalšími sedmi podrovinami.
    Energetický potenciál v eterických telesech kdysi jasných duchovních bytostí se stále více redukoval; bytosti tmavly a zastiňovaly se. Éterické telo se stále zmenšovalo a kolem neho se utvořilo sedmkrát sedm obalů, které jsou podle druhu vibrace identické s padlými rovinami. Toto zastínené, obalené telo nazýváme duší.
    Duše je kniha života. V ní se zaznamenává veškeré vnímání, myšlení, mluvení a jednání, ať pozitivní nebo negativní. Negativní vibrace vytvářejí zastínení (zatížení) duše. Jsou to obaly nebo též oblačné závoje, které zadržují Boží svetlo.
    Na základe přibývajícího zahuštení se duše stále více opouzdrovala; sedm obalů, nazývaných také odevy nebo obaly duše, se stahovalo do duchovne stlačených bodů, které jsou označovány jako centra vedomí (čakry). Skrze tato centra vedomí došlo k vytvoření hrubohmotného, materiálního tela: vznikl človek. Lidské telo je současne povozem duše, s nímž se tato pohybuje v mezitím vzniklé hmote.

 

2. Spasitelský čin Ježíše Krista

    V důsledku protibožského života padlých bytostí rotovaly duchovní atomy, ze kterých je vystaveno jejich éterické telo, stále pomaleji - a proto také došlo k výše popsanému zahuštení. Plánem Satany - teĎ také nazývána Luciferem (nosičem svetla) - bylo, aby duševní atomy rotovaly tak pomalu, aby upadly z pravé rotace do levé. To by znamenalo postupnou degeneraci a nakonec rozpuštení veškerých forem ve večném éteru. Tato představa rozptýlení všech forem je ješte dnes obsažena ve východních náboženstvích, která vznikla před Kristem.
    Ježíš Kristus, inkarnovaný syn Boží, však toto dení svým spasitelským činem zastavil.* Když promluvil na Golgate: "Dokonáno jest", rozdelilo se Jeho Božské dedictví v jiskry - a do každé duše, do každého človeka se spustila jedna taková jiskra spasení. Ta působí ve čtvrtém centru vedomí jako síla Krista, jako podperná a udržující energie, která v každé duši zachovává Božské synovství a tak zabraňuje další degeneraci. Kristova jiskra je spásnou a léčivou silou v nás.
    Posláním Ježíše Krista bylo také, učit zmatené lidstvo cestu zpet k absolutnu, neboť mnozí proroci před Ním se o to pokoušeli marne. On, nejvetší prorok a mystik lidských dejin, hlásal cestu nezištné lásky, cestu do nitra. V Kázání na hoře je koncentrovane shromáždeno Jeho učení; je to podání ruky Boha, který chce Své deti vést do večné vlasti, do svetelných nebes.
    Skrze spasitelský čin Ježíše Krista nese v sobe každý z nás jiskru spasení - a ta usiluje o to, aby opet vstoupila do absolutna, do Říše Boha. Ona je silou, která nás nutí k sebepoznání, k odvrácení se od zpovrchneného života, zameřeného po chtení neco vlastnit, nečím být, neco mít, je promeňujícím a spasitelským plamenem v každém srdci, vedoucím svetlem pro každého, kdo se upřímne obrátí ke Kristu a k Božím zákonům.

 

3. Cíl duše a človeka

    Cílem každé duše a každého človeka tedy je - ať s tím teď souhlasíme nebo ne - stát se opet vedomým dítetem Boha, nebeskou, volnou bytostí, která žije a působí ve svetle Boha, která se podílí na Jeho síle a nádheře.
    K tomu je nutné opet prosvítit sedm obalů duše, které v človeku působí jako centra vedomí, je nutné přivést znovu k záření kdysi čisté duchovní telo, to energetické teleso, které bylo zastíneno a zatemneno protizákonným životem, - až je zase zbavené obalů a může být dokonale prosvíceno Božím duchem. Neboť: Jsme božského původu.

 

4. Smysl pozemského života -
    Zeme jako škola života

    Tuto práve naznačenou cestu zpet do absolutna, promenu človeka v Boha-človeka, ve vedomé díte svetla, můžeme nastoupit jak duše bez tela - v sedmi padlých rovinách, které jsou od spasitelského činu Ježíše Krista nazývány také rovinami očistnými nebo přípravnými -, tak i v lidském šatu. Je to cesta postupného očišťování duše od všech zatížení, je to cesta nezištné lásky, která vede zpet k srdci Božímu.
    Na Zemi máme možnost absolvovat všech sedm stupňů vedomí i s jejich podstupni, rozpustit všechna centra vedomí. Zeme je tedy také místem milosti, školou života, v níž se můžeme očistit podstatne rychleji než v očistných rovinách - proč tomu tak je, to bude ješte objasneno.
    Pozemský čas je proto cenný a mel by být časem uvedomení, časem intenzívní snahy o očištení duše a zduchovnení človeka - poznáním a překonáním chyb a zatížení a životem nezištné lásky.

 

 

III. Karma a reinkarnace
      na ceste k dokonalosti

1. Zákon příčiny a účinku

    Ve spodních čtyřech padlých rovinách - hmota se Zemí je tou nejspodnejší - platí zákon příčiny a účinku, nazývaný také kauzální zákon nebo zákon setby a sklizne. Zní: Co zaseješ, to sklidíš!
    Souhrn negativních příčin, jež jsme způsobili a dosud neodčinili, je zatížením naší duše, zvaným také karma. Zákon příčiny a účinku znamená: Všechno špatné, co jsme kdy zaseli, každá negativní, tedy Božímu zákonu života a lásky odporující příčina, má tendenci jednoho dne vyvolat svůj účinek.
    Vina duše dozrává pod zářením planet podle nemenných zákonů. Jakmile dozraje, pak bude v duši - skrze odpovídající konstelaci planet - uvolnena a může u človeka skrze telo vytékat.
    Vina duše se může vlévat do tela ve forme nemocí nebo ran osudu; může se projevovat jako utrpení, žal, problémy a potíže s našimi bližními, s partnerem nebo s detmi: Musíme a smíme opet napravit to, čím jsme se kdysi provinili.
    To se může stát třeba až po mnoha stoletích, v nekterém dalším vtelení - podle konstelace planet a jiných podmínek, o nichž ješte budeme hovořit. To je tedy ten důvod, proč se rodí například zmrzačené deti: Svou nemocí odčiňují zlo, které způsobili v dřívejším živote.
    Nevedoucí lidé nemohou toto zjevne bezdůvodné utrpení pochopit. Buďto se bezmyšlenkovite podrobí, odkazují na Boží tajemství, nebo obviňují Boha. Ve své duševní slepote se domnívají, že On sesílá bídu a nemoci. Nevedí, že Bůh, nekonečná láska, nikdy netrestá nebo i nejak jinak nesesílá utrpení - připouští pouze účinky tech příčin, které človek sám způsobil, aby se tento podle nich mohl poznat a napravit.
    Tím je také zachována svobodná vůle človeka. Sami si určujeme svůj osud. Všechno, co nás potká, je působení příčin, které jsme sami zavinili. Máme tedy radost i utrpení ve vlastních rukou - jaká je setba, taková je sklizeň.

 

2. Zákon odpovídající shody

    Zmínili jsme se práve, že Zeme je školou života - vznikla sice skrze událost pádu, avšak je zároveň darem milosti nebeského Otce. To znamená, že duše se může zde rychleji očistit než v očistných místech onoho sveta, když človek zemřel a odložil své materiální telo.
    Když totiž človek odloží své telo, je jeho duše přitahována od oné oblasti onoho sveta, která odpovídá jeho vibraci, jeho stavu vedomí. Potká tam duše, s podobnou úrovní vedomí a s mnoha aspekty, které se mu rovnají.
    Na Zemi se však setkáváme s lidmi s nejrůznejším vedomím, se všemi možnými chybami a slabostmi. Proto zde můžeme mnohem snadneji rozeznávat svoje vlastní negativní vlastnosti, jestliže aplikujeme zákon odpovídající shody. Ten zní: Co mi na mém bližním vadí nebo rozčiluje, to je také ve mne.
    Jestliže me určitá zvláštnost jednoho bližního rozčiluje, tak to znamená, že stejná nebo podobná je také ve mne samém. Stejne jako znející struna jednech houslí rozechveje odpovídající strunu jiných houslí, tak se v naší duši rozechveje jedna duševní zátež - tak zvaná odpovídající shoda -, když se nekdo jiný chová podobným způsobem. Náš bližní je tedy naším zrcadlem, které nám může pomoci k sebepoznání - když do nej jen nahlédneme.

 

3. Zákon odpuštení a milosti

    Kdyby zákon příčiny a účinku platil neomezene, museli bychom všechno, to znamená každou námi způsobenou negativní příčinu, odčinit a protrpet.
    Skrze Boží milost však máme možnost tomuto osudu uniknout. Když totiž své chybné chování všas poznáme, upřímne ho litujeme, prosíme o odpuštení a co možná nejvíce napravíme to, co jsme způsobili, pak může být vina odčinena mírnou formou nebo může být docela vymazána. To stojí ve vůli Boží; přihodí se nám to, co je dobré pro náš duševní vývoj.
    Přitom ovšem hraje významnou roli také odpuštení od poškozeného. Dokud není vyřešeno všechno mezi naším bližním a námi, zůstáváme po tu dobu připoutáni na naši vinu a také na nej - čímž bráníme svému i jeho duchovnímu vývoji.

    Čím více se otevíráme spravedlivému životu, životu přibývajícím na nezištnosti, pro Boží sílu, která je v nás, tím více nám může On darovat svou milost. Kristus pravil, když putoval jako Boží syn v pozemském šatu: "Pojďte ke Mne všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny: Já vám dám odpočinout." (Mt 11, 28)
    Můžeme se kdykoliv obrátit ke Kristu, jehož spasitelský Duch, spasitelská jiskra v nás je. Můžeme Mu předat všechno, neboť On chce s námi nést a odebrat nám úplne nebo částečne naše břemena - podle toho, co je dobré pro duši.

 

4. Nauka o znovuzrození
    v prakřesťanském pojetí

    Jestliže pozemský život nabízí příležitost, aby se zde duše mohla očistit rychleji než v rovinách onoho sveta (očistné roviny), pak je opakované vtelení možností urychlené nápravy.
    To ovšem znamená: Vtelení do lidského tela odpovídá jen tehdy vůli Boha, když je duše ochotná akceptovat Zemi jako školu života a místo odčinení příčin, které sama způsobila. Vůle Boha tedy není, aby človek, připoutaný na osud, který si sám vytvořil, se vracel znovu a znovu do tela.

4.1 Duchovní zákon gravitace

    Než se rozhovoříme o různých důvodech a možnostech vtelení duše do lidského tela, musíme si nejprve objasnit jednu duchovní zákonitost - duchovní zákon gravitace.* Ten zní: Stejné přitahuje stejné. Tady se jedná o duchovní zákon - nikoliv o fyzikální, který platí pro magnety, u nichž se přitahují opačné póly.
    Duchovní zákon gravitace říká, že se vždy navzájem přitahují stejné vibrace. To znamená pro duši: To, co je v ní činné, tedy vibruje, určuje místo jejího určení - ať už je to po skončení života v očistných rovinách nebo při nové inkarnaci.
    Při vtelení do pozemského tela musí tedy za prvé být dána určitá konstelace duchovních a materiálních planet, která odpovídá tendenci záření duše; za druhé musí podle duchovního zákona gravitace souhlasit tendence vibrace nastávající matky s vibrací vtelující se duše.
    V okamžiku zplození je obema rodiči skrze pouto příčiny a účinku přivolána duše. Oba, muž i žena, mají s povolanou duší dosud neodčinenou duševní vinu nebo mají na Zemi společne splnit určité poslání.
    Zplozením tedy vzniká tak zvaná zářící šňůra a s ní také spojení s duší, která se nachází v očistných oblastech.
    V okamžiku zplození přijímá duše povolání ke vtelení a navazuje tak kontakt s oplozenou vaječnou buňkou. Stejným způsobem, jak probíhá bunečné delení a vznik a růst embrya v tele matky, přibližuje se duše jejímu nastávajícímu telu.

4.2 Poučení a svobodná vůle v očistných rovinách

    Žádná duše nepřistupuje k inkarnaci bez poučení; Každá duše je před svým vtelením poučena. Tak zvaní vyučující andelé upozorňují na to, co ji na její pozemské pouti očekává. Je poučena i o duchovních zákonitostech, které platí pro hmotu, jako například o zákone příčiny a účinku.
    Mnohé duše jsou také dočasne od dalšího vtelení odrazovány; to se stává tehdy, když vyučující andelé na základe stavu duše poznají, že inkarnace v tomto okamžiku by mohla mít za následek ješte vetší zatížení duše.
    Nekterým je zase k další inkarnaci radeno; to tehdy, když duše vykazuje jistý stupeň zralosti a je odhodlána dalším vtelením se ješte rychleji dále vyvinout a tím se přiblížit Bohu a tím i svému vlastnímu, večnému bytí.
    Každé duši je však dána svobodná vůle. Jestliže chce duše přistoupit k inkarnaci, může to učinit, avšak pod podmínkou, že je dána odpovídající konstelace planet a dále, že je přitahována určitým duševním stavem nastávající matky - také otec hraje jistou roli.
    Ovšem i v očistných rovinách se mohou duše dále vyvíjet. Jsou individuálne vedeny vyučujícími andely. Protože duše v oblastech onoho sveta ztrácí pojem prostoru a času, může to trvat století nebo tisíciletí, než dojde k rozumu a odhodlá se k postupu výše - to je další důvod, proč vývoj na Zemi může probíhat podstatne rychleji než v očistných oblastech.
    Jestliže duše žije už dlouho na jedné a téže duchovní očistné planete v onech svetech, pak se stane následující: Síla Kristova, která doposud duši obklopovala, se stáhne zpet - tím je duše vystavena intenzivnímu vlivu kosmických sil. Ty do ní postupne pronikají stále silneji a reflektují v ní uložené obrazy dřívejších činů, které vykonala v lidském tele. Pak začne v duši boj: ona se brání proti vystupujícím obrazům a bojuje tak proti svým vlastním činům.
    Duše je tímto kosmickým přílivem záření nucena k rozhodnutí: buď se bude snažit o další vývoj v očistných sférách nebo prostřednictvím nové inkarnace v pozemské škole.
    Kdyby nedocházelo k tomuto naléhání ducha, musela by mnohá duše - v důsledku chybejícího vnímání času - setrvávat velmi dlouho na stále stejném vývojovém stupni; vůbec by nepostřehla, že stagnuje, a proto by se také nesnažila o další vývoj.
    Svobodná vůle zůstává však i tady zachována, neboť v duchu neexistuje žádné "musíš!" - a to ani v případe znovuvtelení. Duše je k rozhodnutí pouze vybízena, nikoliv nucena; neboť toto naléhání ducha je třeba chápat jako podání ruky, aby duše nezůstala stát na jedné vývojové úrovni - což jí není natrvalo možné -, nýbrž aby dozrála k Božímu vedomí.

4.3 Důvody a možnosti vtelení

    Duše jsou tedy v onech sférách poučovány - také co se týká zákona opetného vtelení a možných následků inkarnace. Uvedli jsme už, že není Boží vůle vstupovat stále znovu do tela, aniž by všude akceptovala Zemi jako školu života.
    Protože má každá duše svobodnou vůli, zvolí také mnohé duše cestu vtelení, které nerespektují vůli Boha. Jsou to sobecké duše, které jsou pevne připoutané k hmote a žijí v přesvedčení, že materialistický svet s jeho požitky a chtíčem je jediná realita. Pro tyto duše, vetšinou silne zatížené, je důležitý pouze smyslový život - o Bohu a Jeho lásce, o duchovním, vyšším vývoji nechtejí nic vedet.
    Podle duchovního zákona, že stejné přitahuje stejné, se tyto duše potom často rodí do pozemských neduhů a utrpení, pokud jsou splneny výše uvedené podmínky (konstelace planet, odpovídající vibrační tendence rodičů). To je také jeden z důvodů, proč se dnes mnoho duší vteluje v nerozvinutých zemích; stav jejich vedomí odpovídá tamním duchovním a fyzickým podmínkám.
    Z tohoto ovšem nesmíme vyvozovat, že všichni, kteří se rodí v rozvojových zemích v bíde a utrpení, jsou velmi silne zatížené duše.

    Vedle této skupiny velmi zatížených duší, které přistupují k inkarnaci jako ve snách, bez ohledu na to, kam je kolobeh znovuvtelování zatáhne, a které také nedbají na to, zda se narodí v utrpení nebo zda je jim přisouzen jenom krátký pozemský život; vedle techto pohánených duší jsou i takové, které jsou rovnež silne zatížené, avšak krok ke znovuvtelení delají vedome. Chtejí v krátkosti prostoru a času odčinit duševní zatížení, které poznaly a chtejí odtrpet to, co by v duchovních oblastech odčiňovaly pouze v průbehu velmi dlouhých časových úseků.
    Třetí skupina duší přistupuje ke vtelení v takzvaném třetím svete, aby pomáhala svým bratřím a sestrám, aby jim sloužila v nezištné lásce a aby současne vyrovnala svoje vlastní poznaná provinení.
   Mnozí přicházejí na Zem ješte navíc s Božským posláním, které je jakoby vyryté do jejich duše, aby lidstvu oznamovali a na příkladu svého života názorne ukazovali Boží lásku; chteli přinášet svetlo do temnoty hmoty a učit lidi duchovní zákony.

4.4 Kontrola porodů a přelidnení

    Také v takzvaném civilizovaném svete naléhá k inkarnaci spousta velmi zatížených duší. Vzbuzují v človeku potřebu chuťových požitků, alkoholu a drog. Takové výstřednosti podporují sexuální život - což opet temto duším dává možnost vtelení do tohoto sveta.
    Mnohé duše, které v západním svete naléhají k inkarnaci, již zde však nemají skrze umelý potrat, kontrolu porodů a preventivní prostředky možnost k inkarnaci dospet. To je další duchovní důvod pro explozi zalidnení ve třetím svete. Jestliže je totiž kontrola porodů v jedné zemi úspešná, pak dojde zato v jiné zemi nebo v chudých oblastech jiných zemí k nadmernému počtu vtelení. Jsou-li tedy inkarnace v jedné části sveta omezeny, vyskytne se v jiné oblasti předlidnení.*
    Přelidnení by se dalo porovnat s nemocí, která je prostřednictvím léků v tele zastavena a tím zatlačena zpet do duše. Tím jsou vytvořeny další příčiny, které se eventuálne projeví v jiných orgánech, se zcela jinými příznaky. To, co nedokvasilo, si hledá stále nové vedlejší cesty. Co je oddáleno, není ješte zdaleka zrušeno.

4.5 Zastření vedomí: riziko a šance

    Když človek žije v hmotném tele, nevzpomíná si už na duchovní vedomosti, které mela duše před vtelením. Také už nic neví o svých dřívejších životech na Zemi. Při každé inkarnaci je totiž vedomí z dřívejších životů a z pobytu v oblastech onoho sveta zakryto. Proto každá duše, ať už je jakkoliv čistá, riskuje to, že se na své pozemské pouti zatíží.
    To se stalo i mnohým poslům svetla, které poslal Bůh, aby učili lidstvo o Jeho lásce; zapletli se v materii, upadli do soukolí příčin a účinků a museli potom často v mnoha pozemských životech nahromadenou karmu odčinit a odpovídajícím životem podle Božích zákonů ji rozpustit.
    Zakrytí dřívejších vedomostí při vtelení duše do lidského tela neznamená však jen riziko, nýbrž i velkou šanci ve srovnání s životem duše v oblastech onoho sveta. Taková vedomost by nás totiž mimořádne zatežovala; trápili bychom se výčitkami, tak jako duše v očistných rovinách; bránilo by nám to žít v přítomnosti a vnímat a využít současné možnosti k sebepoznání a náprave, bez ovlivnení následků z našich dřívejších chybných jednání. Tím by také byl postup duchovního vývoje mnohem zdlouhavejší a težší.
    Každý den, ba každá hodina a každá minuta na Zemi v sobe skrývá možnost sebepoznání a očištení od duševních zatížení - pokud jsme otevření, jasní a uvedomelí. Všechno, co nás potká, se nestane náhodou, nýbrž nás zasáhne podle neúprosných zákonitostí; jsou to plody nekdejší setby.
    Ve svetle techto vedomostí, stojících v pozadí, je zjevné, že zámerné odkrývání dřívejších inkarnací prostřednictvím určitých technik není zákonité, ať už se to deje z jakýchkoliv důvodů; zasahuje to do předem určeného procesu zrání duševní viny: Pohled je zameřen na minulost, místo aby byly vnímány současné možnosti sebepoznání.

4.6 Vysvobození z kolobehu znovuzrození

4.6.1 Mystická cesta lásky

    Smysl a účel pozemského života a tím i opakovaného vtelení duše do hmotného tela je tedy z duchovního hlediska očištení duševních obalů a tím postupný vzestup k Bohu; je to postupný vývoj původne čistého, jemnohmotného duchovního tela.
    To se deje nejrychleji vedomým vykročením na takzvanou Vnitřní cestu, na ceste k vnitřní svátosti, na kterou vstupovali, vstupují a budou vstupovat všichni praví mystikové - neboť každý človek je chrámem Božím a Boží Duch je v nem. Vnitřní cesta obsahuje sebepoznání a postupné odkládání všech lidských, všech egoistických postojů a chyb. Tato cesta je také cestou rozvoje nezištné lásky.
    O tento proces, který má za následek postupné rozpuštení center vedomí, po případe duševních obalů - tedy zatížení duše, se křesťané v Univerzálním živote vedome snaží a také ho prožívají. Jdou křesťansko-mystickou cestou lásky, která je vyučována v Křesťanské mystické škole.* Prostřednictvím Kristovy síly postupují na ceste sebepoznání a uskutečnení Božích zákonů - až k jejich naplnení.

4.6.2 Znovuzrození v duchu

    Cílem pozemské školy je, dorůst očištením duše a človeka ze zákonu příčiny a účinku - do absolutního zákona; je to ta neosobní láska, která s plnou silou působí, jakmile se rozvinou první čtyři stupne vedomí. Pak je také Kristova síla plne aktivní; Kristus nás může vést zpet k absolutnímu vedomí přímo a bezprostředne skrze takzvané vnitřní slovo nebo skrze očištené cítení.
    Jakmile je rozvinut čtvrtý stupeň - to odpovídá také čtvrté očistné rovine na onom svete -, pak už není človek nebo případne duše podřízena kauzálnímu zákonu; takzvaný "kolobeh znovuvtelování" je opušten. Duše už se nemusí vtelovat, aby odčinila svoji vinu, a také už není pod vlivem planet. Dosála svého prvního velkého cíle na ceste k Bohu: takzvané znovuzrození v duchu.
    To je dalekosáhlý návrat do Božího zákona. Ve třech takzvaných přípravných oblastech se potom může duše dokonale očistit. Svetlou stenou, která obklopuje nebeské svety, může však projít pouze taková duše, která přijme Krista jako svého Spasitele a prvospatřeného Syna Božího a spoluvládce nekonečna. Taková duše přináší spasitelskou jiskru, která se v ní promenila v jasný plamen, zpet do absolutna.

 

 

IV. Důsledky

 

1. Obraz Boha, sveta a človeka
    ve svetle nauky o reinkarnaci

    Z toho, co bylo řečeno, jasne vyplývá, jak veliký význam má přijetí nauky o reinkarnaci pro pochopení smyslu lidského života. Otázky viny, utrpení a osvobození, které se jinak dají zodpovedet jen težce nebo nepřimeřene, nacházejí takto verohodnou odpoveď. Je tak umožneno obsáhlé pochopení lidské skutečnosti a života v onom svete. Človek je součástí velkého kosmického dení, které je řízeno neúprosnými duchovními zákonitostmi - a přesto je ve svém nejhlubším nitru absolutne svobodnou, jasnou, čistou, Božskou bytostí. Dokonce i jako zastínená duše má stále svobodnou vůli.
    Ve svetle nauky o reinkarnaci je jasneji patrný i Bůh lásky - bez onoho křečovitého teologického tvrzení, které říká, že Bůh trestá toho, koho miluje. On je a zůstává láskou; na nikoho nesesílá utrpení nebo nemoc, nikoho neuvrhne zmrzačeného do lidského tela z jakýchsi tajemných důvodů a nikoho neučiní zázračným dítetem. Jak se človek narodí, to si určuje on sám.
    Náš nebeský Otec nám daroval svobodnou vůli. Proto jsme také zodpovedni za naše vykonané a nevykonané činy: musíme sklízet to, co jsme zaseli v minulých životech - pokud se neobrátíme. Není to Bůh, kdo nás trestá, nýbrž jsme to my sami. On pouze připouští účinky námi daných příčin.
    Zeme a lidský život se nám tedy v tomto svetle nejeví jako zatracení ani jako konečné určení. Zeme sice vznikla ve své materiální podobe skrze událost pádu, avšak zároveň nám také byla Bohem darována jako škola života, jako příležitost a šance, abychom se rychle očistili od našeho duševního zatížení, což by za určitých okolností v oblastech onoho sveta trvalo dlouhé veky.
    Nauka o reinkarnaci z prakřesťanského hlediska dále říká, že nemůže existovat žádné večné prokletí. Nebe a peklo jsou v nás samotných; jsou to stavy našeho vedomí. Protože každá duše v sobe nese spasitelskou jiskru, která speje zpet k absolutnu, bude se každá duše - více nebo méne rychle - dále rozvíjet; dříve či pozdeji se každá duše vrátí do čistých nebes.
    To také znamená, že neexistuje žádný zpetný vývoj, žádná degenerace duše. Prostřednictvím spasitelské jiskry zůstává Boží synovství v ní zachováno - ať je sebevíce zatížená. To znamená: Reinkarnace jako zvíře nebo dokonce jako rostlina ("putování duše") není možná. Ve východních náboženstvích je však toto učeno, neboť jejich spisy vznikly před spasitelským činem Ježíše Krista, a proto neobsahují vedení o obeti na Goltate, která jednou provždy zastavila degeneraci a rozpuštení forem ve večném éteru.

 

2. Důsledky pro lékařství

    Před pozadím techto duchovních znalostí se objevuje i následující otázka v pravém svetle: Je to zákonité udržovat materiální život co nejdéle, jako třeba život při předčasném porodu nebo udržovat život umírajícího pomocí lékařských přístrojů?
    "O tom by bylo z božího zákona mnohé co říci. Avšak dokud má človek své pozemské zákonodárství, je již každý novorozenec pod vlivem svetských zákonů. Nekteré svetské zákony nesahají pouze na hranici přípustnou Duchem, tedy na hranici duchovních zákonů, nýbrž často sahají daleko za ni a způsobují tak v duších velké utrpení, bídu a bolesti. Co protrpí duše, jejíž telo je na intenzivní stanici napojeno na přístroje, to si svetský človek nedokáže představit.
    Z hlediska materie a lidských zákonů musí být pozemský život za všech okolností udržen. Z duchovního hlediska to často znamená nepředstavitelné utrpení pro ty duše, které jsou pomocí lékařských přístrojů doslova připoutány k telu. Jsou nuceny nadále žít ve svých telech, přestože čas jejich pozemského života už vypršel. Pro postižené duše to v mnoha případech znamená nové utrpení, protože tyto vnejší vlivy je znovu připoutávají na jejich pozemské telo. Nedobrovolné prodloužení pozemského času života má dokonce často za následek nové, dodatečné zatížení duše.
    Jak pošetilé je tedy nazývat lékaře "zachráncem života", když přitom vidíme jen fyzický obal, který lékař napojí na přístroje a poskytuje mu léky, aby zůstal organismus při živote. Avšak jaký protiklad, když na jedné strane je život za všech okolností udržován, na druhé strane se však provádejí umelé potraty.
    "Potrat je vražda! Kdo odstraňuje plod, bez ohledu na to, jak je velký a v kterém mesíci tehotenství se nastávající matka nachází, ten vraždí."
    Pro rodiče to z duchovního hlediska znamená: Zříkají se odpovednosti, kterou na sebe vzali při zplození, totiž dát jedné duši možnost inkarnace a tím odčinit karmu. Po této stránce se proviňují. Zabití embrya způsobuje mohutnou příčinu, jejíž účinky se pak projevují jak v současném živote, tak i v dalších existencích znovuvtelené duše. Znovuvtelená duše je pak znovu vedena s človekem dohromady, jehož duši v jednom z předcházejících pozemských životů nedala možnost vtelení. Človek, který na sebe naložil tuto vinu, odčiňuje část zatížení té duše, jejímuž vtelení kdysi zabránil. Nedal totiž té duši v dřívejší inkarnaci možnost, aby odčinila zatížení, které by práve v oné dobe dosáhlo odpovídající zralost, aby mohlo být odpykáno, což v říši duší v této krátkosti není možné.

 

3. Duchovní vývojová pomoc

    Z dosavadních vývodů je také jasné - co se týče situace v rozvojových zemích - že ani kontrola porodů ani preventivní prostředky proti početí a ani rozvojová pomoc na čiste materiální úrovni nepředstavují zákonité a natrvalo úspešné řešení. Vedle "pozemského" chleba, jehož podávání je dobré, potřebují lidé v chudých zemích především duchovní, živý chléb: objasnení zákona příčiny a účinku a duchovní podání ruky, aby se z neho osvobodili; a co je také důležité, objasnení a návod, jak může být splnen zákon "modli se a pracuj", abychom se duševne a telesne uzdravili.

 

4. Možnosti inkarnace v budoucnosti

    Dalším důvodem, proč je stále méne možností inkarnace, přičemž ale duše silneji ke vtelení naléhají, je aktivita Božího Ducha, která je o to silnejší, čím více dále vstupujeme do veku vodnáře.
    Touto zvýšenou aktivitou prasíly jsou za prvé podnecovány příčiny uložené v duši, což - z celosvetového hlediska - vede k velkým katastrofám. Zvyšující se radioaktivita a zničení mají za následek snížení plodnosti; také katastrofy omezují možnosti inkarnace. Na druhé strane je však podporována také duchovní aktivita človeka, nutkání po vyšším duchovním vývoji. Vibrace Zeme a lidí, kteří na ní žijí, se zvyšuje přílivem tohoto zesíleného záření svetelné, přemeňující síly, která vše nízké postupne pozvedává.
    Protože duše, která se chce vtelit, může být přitahována pouze odpovídající vibrační tendencí matky, nebudou se moci v nadcházejícím období vtelovat žádné silne zatížené duše, tedy duše nízkých vibrací. Místo toho budou Zemi obydlovat svetelnejší duše. Vybudují Říši Ducha na Zemi, která je předpovezena proroky Starého zákona, Ježíše Krista, projevením sv. Jana a mnoha dalšími proroctvími.
    V dalším průbehu bude všechno transformováno výše - Zeme a človek a všechny padlé oblasti, až se všechno nakonec zase vrátí do jemnohmotných oblastí čistých nebes.
    Budeme pak opet žít jako čisté duchovní bytosti, svítící a zářící, naplnené Jeho Duchem, v Jeho nekonečné svetelné nádheře, v naší večné vlasti, v čistých nebesích.